Nebyla to milostná noc, ale přesto na ni nezapomenu

a nebudu sama. jsem si jista.

Noc s Andersenem děláme potřetí a pokaždé posuneme hranici o kousek výše. Čerpáme ze svých zdrojů. Scénář připravujeme ve dvojici, ale aby všechno klapalo a bylo připraveno bychom sami dva nezvládli. Pomáhají kolegyně. Vlastní akci pro cca 15 dětí od 4. do 8. třídy zajišťujeme letos v šestici. My tři domácí, a jako vždy dva kreativní učitelé (s jedním z nich spolupracuji na scénáři). Štěpán je hlavním motorem akce a dějepisář Jan nám letos bude sedět nad klenbou kostela u hodinového strojku a podle Štěpánova komiksu bude vyprávět o historii špitálku a špitálního kostela.

Až bude tma, děti vyrazí na cestu tajemnými prostory opuštěné budovy, kde budou hledat papírové myši, obkreslovat magické obrazce, které se v noci objevují na stěnách, opisovat na kamenných schodech tajemné šifry a hledat obálky s ústřižky jistého obrazce, které když složí a otočí objeví se jim jim záhadný nápis. Osvětlení jen pár svíčkami a baterkami.

Ve spletitých částech budovy se děti samy pohybují podle plánku uloženém v první síni v truhlici. A nakonci cesty, za dveřmi s erbem, se jim zatím neznámý průvodce zhmotní v rytíře ze Špitálkova, ale o tom jsem už psala. To je Honza. Tři hodiny bude trávit částečně v samotě, částečně hrát svou roli tajemného rytíře.

Než se setmí a pacholci vyrazí na cestu, ještě se stihne spousta věcí. Letos s námi spolupracuje i Simona, deváťačka, která se zajímá o magii a také vykládá karty. Každý z nás si zakládá svůj glejt a tam si píšeme o sobě. V jakém jsme narozeni znamení, zvířetník a čínský horoskop, zabrousíme do numerologie atd … každý si svůj glejt zdobí a vymýšlí si historickou přezdívku. Já třeba Zuzulka Maštalka lesní z Rybičkova …. (zuzulka, kdopak to asi vymyslel?).

A pak přišel čas na mandaly. Rozhodli jsme se k zajímavému experimentu. Děti dostaly černý papír s vnitřním bílým kotoučem – to opticky velmi pomáhá a provokuje jistým způsobem k vyjádření. a směřuje na střed. Záměrně jsme nepoužili výraz mandala, ale okno do své duše. Děti měly s sebou spoustu barevných pastelek, ale ukázali jsme jim pouze několik černobílých mandal, abychom je neovlivňovali. Každý kreslil v naprostém soukromí a nikdo nespatřil kresbu toho druhého. Povedlo se. V klidu a beze spěchu jsme věnovali cca 2 hodiny tomuto záměru v době, kdy ještě bylo světlo. Po návratu z tajemné výpravy do špitálku a večeři jsme si v klidu sedli do jednoho chumlu a všichni dostali papíry se jmény všech a na tablu očíslované mandaly jsme přiřazovali ke jménům.

Děti se spolu již vzájemně skamarádily, ale pro jistotu jsme ještě absolvovali legrační obřad, kdy každý vstal a herecky se představil: Já jsem Jana Nová …… A pak už jsme v klidu všichni dumali, které kolo ke komu patří. Bylo to velmi zvláštní a mnohdy se nebylo čeho chytit. No a nakonec jsme se dostali opravdu k rozpravě. Jan s ukazovátkem probíral mandalu po mandale a my jsme tipovali a vysvětlovali si a nakonec se dotyčný odhalil! Mandal bylo 14. nejlepší hadačka uhodla 8. Já 5 a jsem ráda, že mandala, která mi nejvíce byla sympatická a já ji přiřadila Klárce, kterou moc ráda vidívám, jí opravdu patřila! Já sama jsem mandalu nekreslila, neměla jsem na to v tu chvíli náladu. Musím říci, že tato část večera byla pro mne nejúžasnější a určitě i nejen pro mne. Byli jsme všichni jako jeden a ta hra a uvažování nahlas bylo něco velmi stmelujícího a báječného. Nepociťovala jsem žádnou věkovou bariéru, rozdíl mezi námi. Všichni jsme se tou hrou nadchli.

Abych ale příliš nehorovala jen pro jednu věc. Také dějepisná a vlastivědná přednáška nad klenbou kostela byla velmi inspirativní a hravá. A vůbec … celý večer se povedl. Šli jsme spát až ve tři hodiny a Simča, mladá kartářka už ani nemohla mluvit. …
Byli jsme nadšeni. Tato část Noci byla kouzelná a pod jejím dojmem jsme se rozhodli na podzim uspořádat podobný večírek s kreslením pohledů do duše" i pro dospělé. Na to se tedy opravdu těšíme. zuzi (ještě bych se ráda pochlubila, že kromě hledání myší" – to jsem někde okoukala na webu, jsme scénář vymysleli sami. Včetně dvou testíků. Ale lidi jsou lidi a jak už jsem kdysi řekla – chlapa ničím nenahradíš. Bez Štěpána a Jana a jejich nasazení a espritu by to nikdy nebylo ono!!!
A tak pár fotek:

Část budovy špitálku a část špitálního kostela Božího těla. A víte proč se stavěl kostel druhý, když na náměstí stál už jeden dosti veliký? No, modlit se prý tehdy byla pro lidi stejná potřeba jako je dnes třeba televize. A nemocní a postižení se také chtěli oblažovat v kostele, ale mezi zdravé lidi by se těžko dostávali, přece jen … a tak jim mecenáš Smil Flaška z Pardubic postavil kostel vlastní!

Rytíř Knihomol ze Špitálkova není žádnej starej suchar a vysvětluje na komiksu jak to bylo se špitálkem historicky. Posluchači ani nedutají. Nacházíme se nad klenbou kostela u funkčního srdce budovy – hodinového strojku.

Tajemné rekvizity. Zde vycpaný pták. Jeden ze tří. Ještě jsme měli Kalouse ušatého a Havrana. Tohle je káně (teda asi …myslím :))))), tenhle pták měl pouze inventární číslo. Hůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůůúúúúúúúúúúúúúúúúúúú!!!!!! Baf!

A je tu mrtvola! Hlavu a tělo jsme rozdělili do dvou síní, aby té hrůzy bylo o něco víc!

Klárka se svou mandalou (natočili jsme z celé akce 90 minutový film, speciálně mandaly a jejich autory jsem snímali se zvýšenou pozorností. Musím se do toho umění porozumět barvám, symbolům atd ..zahloubat, do podzimu moc času není, ale učit se nás bude víc… a tak se budeme doplňovat)

Vím, nepovedlo se mi zrovna kvalitně naše tablo nafotit, ale chtěla jsem vám tu celou atmosféru trochu přiblížit.

zuzi