…Člověk někdy neví co dřív … tak to u nás bylo od čtvrtka do dneška. Připravovala jsem napínavou a současně i do sebe zahleděnou akci pro děti. Tak a už je za námi a bylo to nadočkávání krásné. Do toho v pátek se u babičky malovalo a byl tu také od čtvrtečního večera Honza. Úplně jsem se pustila ze řetězu a obvyklé rituály a zvyklosti a jisté malé řehole a také slasti opustila. Všechno bylo zpřeházené a vzhůru nohama. Ale hlavní jsou zážitky, které vás zasáhnou a obohatí. Tentokrát ne příroda, ale lidé.
Včera jsme odpoledne kráčeli s Honzou k babičce dávat na své staré místo staré almary a gauč. Koukám za vraty na Honzu a říkám. Měl bys se sebou něco udělat. Pokecaná mikina a špinavý kalhoty, nemytý vlasy. On mě zkouknul a kontroval. Nevypadáš o nic líp. Jo … to teda jo … červený tepláky maj vyboulený koleny a nevypadaj právě čistě a trávově zelená bunda je ještě tak různě od omítky, jak jsem ve starým opuštěným a zapavoučeným špitálku připravovala tu tajemnou atmosféru a vylezla nad kostelem až ke zvonu. Ach jo … to jsou ty extrémy. Někdy se člověk ukáže na veřejnosti jak šupák, tak mu to je všechno jedno. Ale být by to tak nemělo. Jednou jsem přelítla jen na minutku ze zahrádky a pletého záhonu přes ulici" do obchodu a zahlédl mě v autě můj zaměstnavatel na vedlejšák. Nesmlčeli. Otec i syn mi to dali pěkně najevo jak jsem se jako žena pěkně" prezentovala. Ale každýmu někdy něco ulítne …. Člověku nesmí chybět jistá noblesa, ale také nadhled. Člověk by se měl o sebe starat, myslím nejen o své nitro, ale také o tu slupku. Nicméně není dobré se stále kontrolovat a nějak stylizovat do něčeho a ztrácet bezprostřednost. Některé věci obecné by měly být jednoduše zaryté v kůži a samozřejmé. …. já nyní opouštím tyto trochu zmatené úvahy. Zmatené v tom smyslu, že je nedotahuji do konce a spíše nejasně naznačuji co si myslím a co bych vám chtěla sdělit… opouštím i tyto prostory, protože jsem se oblékla takřka nedělně jak do kostela a odcházím nakoupit. Večer snad už zase na kolejích … zuzi
Jejda Zuzi, vím přesně o čem píšeš. V práci jsem dosáhl jistého postavení, takže ne zrovna oblek a kravata, ale slušnější oblečení je prirozenou nutností. Venku, žijíc ve městě (na vesnici je tomu možná trochu jinak), přirozeně dodržuji také jistou úroveň oblečení. Onehdá jsem se však na sebe koukl doma (musím předeslat, že žiji sám, takže nemám zpětnou vazbu) – vytahané umolousané tepláky (no znáte ale někdo něco pohodlnějšího?), ostudně pokecnutá mikina rajskou od včerejší večeře, neučesan vlasy, díra na palci levé ponožky. Hrůůůza. Kdyby někdo nečekaně zazvonil a já takto otevřel, následně bych se musel propadnout studem.
Nuž, mikinu jsem dal do prádla a vzal si čistou, tepláky však zatím ještě odmítám odhodit a když tak na sebe kouknu, jak tu nyní píšu – hřeben by to opět chtělo použít.
A tak dumám, jaký jsem vlastně doopravdy – rozcuchaný teplákář nebo relativně (a v rámci možností) uhlazný a navoněný čtyřicátník na úrovni? Nevím a nevím, zda je třeba to rešit. Mám z výchovy v mládí zafixováno, že není ostuda nebýt v tom nejmodernějším a nejznačkovějším oblečení, ale člověk by neměl být špinavý, roztrhaný a (s prominutím) smrdět (to se týká zejména pánů samozřejmě). Pokud se splní tato základní kriteria, potom je mnohem důležitější, jaký člověk je a ne, co má na sobě. Jen teď tak trochu uvažuji, jestli to není jen tak trochu alibistická berlička a úlitba těm pohodlným teplákům a sice čistým, ale (na doma to přece nevadí) potrhaným ponožkám…
Mám ráda svoje červené tepláky…Martine, čtu co jsi napsal a vzpomínám na dva zvláštní případy žen, které chtěly být stále upravené a kam až to došlo. Je to ale na delší textík a tak se sem zítra vrátím. Přiznám se, že jsem na tom někdy podobně jako ty, protože doma a venku pracuji a nedokážu se udržet v netknuté čistotě a s nevyboulenými koleny. Ale i tak se snažím abych byla aspoň trochu sexy. Co kdyby atd..???!