…
Nějak na mě leze jaro, ale né tak jak se domníváte. Na mez mě to z jistých důvodů netáhne, já chci uklízet a dávat dokupy barák, protože se tu topím ve věcech. Stále průběžně něco vyhazuji, ale vidím, že nestíhám. Moje maminka mi sem stejným tempem ustavičně něco nosí a už mi to raději neoznamuje a nechává mě ať ty danajské dary objevím sama. Kdyby to bylo v jednom chomáči najednou – to bych brala, ale tohle podvratné podstrkávání mě ničí.
Začalo to likvidací tetiny pozůstalosti. Dost věcí jsem vzala na milost a zvykla jsem si na ten klasický dekor 60. nebo kolikátých let, ale hodně předmětů jsem rezolutně odmítla. Ale stejně je tu mám. Nechtěla jsem je a najednou jsou tu … a je to stejné jako u strejdy Srstky, který jednou pronesl nezapomenutou repliku: A kde se tu Azorek vzal? No prostě přijel autobusem a už tady zůstal…. Když tu nejsem, chodí sem věci po tetě pěšky a už tady zůstávají. Ale včera jsem se musela smát. Přijdu z práce a na stole trůní KUS. Ó ty moje hrůzo, tahle příšera snad chce se mnou sdílet domov! Kolik jejich kamarádek jsem už nemilosrdně odmrštila a tahle si tak troufá a myslí si sebevědomě, že se stane mým miláčkem?! Tak to tedy ne! Ale přiznám se, že TOHLE je tak velký a tak sebejistý, že jsem ještě nenašla odvahu s TÍM rázně zatočit. Do pytle, začíná mi být mojí maminky líto. Než to rozflákám do tříděného odpadu, oznámím jí to. Lidi, nevíte kdo si na takové a podobné věci potrpí? Není to starožitnost a váhám říci že to je veteš. Je to prostě výrobek, který nepotřebuji a není mi ani pro radost. Nicméně jsem teď na jaře bojovně naladěna tak velmi, že místo hledání různých odbytišť budu navážet krámy pouze jediného – do sběrného dvora. Mám spojence, který mi už dvě várky odvezl a protože mu dám brzy malej dárek – koupím si u něho řetězovou pilu a novou popelnici, jistě mi vyhoví ochotně i nadále. Ach jo, ta moje kuchyň! Nejdříve půjde na řadu stará nefunkční lednice, která mi tam trůní coby doplněk kuchyňské linky, aby tam nebyla díra. A pak už nebude zbytí, díra odhalí další nedostatky a půjde to doufám rychle J… Ale dnes jdu ven. Svítí slunce a my máme s Miladou a Spajkym zamířeno do Luže. minimalistka zuzi
ilustrační doprovod:
… Dost věcí jsem vzala na milost a zvykla si na ně – přestože jsem je vůbec nepotřebovala
Ale tohle …. to bych nikomu nepřála. Trůní TO tu na stole a nemíní se toho místa vzdát!
To ti závidím, mě to na mez táhne jak ďas 🙂
Ta mísa i ten košíček s vázičkama–ech, upřímně tě lituji.
zuzi,mám takový tajný sen, že kdybych někdy odcházela z tohoto domu, tak jen s pár knihami a šaty a jako největší trest, tady vše ostatní nechám… ale to jen tak na okraj…
Billy, k tý mezi – doufám že se to taky dostaví a to ostatní … zapomněla sis asi povšimnout toho stylového křesílka 🙂
add to křesilkoNo..to by se mi hodilo do “domečku” , kde máme nářadi a sekačky a tak ¨:-D
Zuzi,ja bych to videla pekne nasmerovat nejkratsi cestou do kontasu!;-) ja jsem onehda taky dostala dar, byli to dva jelinci, hezky v dynamicke pozici, jakoze zvedaji predni nozky… nevim proc sjem si vzpomnela na Tomana a lesni pannu, jelinky jsem chytla za porcelanove ocasy a pavlacak zazil letecky den, pac kontas byl zrovinka pod okny;-)
…hele zuzi, skvělej materiál pro autorskou tvorbu…já ještě nikdy na broušenou mísu nemalovala, ale určitě to jde….:-))
Báro, příjemná představa, moc příjemná, i pro mne shodou okolností 🙂
Milá Billy, takže ho bereš??? To se mi líbí, dostaneš k tomu i bonus – ten žlutý plastový koš na prádlo!
Lexulko, i když se nepodepíšeš poznávám podle slova pavlačák a konťas…. jsi radikální děvče, to já potřebuju několikrát nakopnout než se rozhoupu ..:)
Léňo je to jen lisovaný, nicméně kdybych se vcítila do kůže mistra Knížáka dokázala bych z toho jistě umělecky vytěžit, jen zatím mi chybí impuls abych se s tím poprala …
Je je,úplně stejnou misku vlastní moji rodiče:)
Runy :o)))