a jeho radostný život v GivernyClaude Monet byl pravým zakládajícím otcem hnutí impresionismu. Ze všech malířů počítajících se k impresionismu byl v době založení hnutí v uměleckém světě nejznámější, dokonce natolik, že mohl prodávat svá plátna za 12.000 franků. Zemřel jako zámožný člověk.
1874 se podílel na první výstavě sdružení nezávislých umélců u Nadara na boulevardu des Capucins, kde mimo jiné vystavil obraz Impression, soleil levant (Dojem, východ slunce), jenž dal podnět k přezdívce impresionisté".
Včera jsem psala o jeho zahradě v japonském stylu v Giverny a dnes si o této jeho nejkrásnější životní etapě, kterou prožíval, když už mnozí z nás jeho věku skládají ruce v klín a rezignují na plný a radostný a tím šťastný život, přečtěte prosím víc.
Monet a Giverny
Některým lidem se poštěstí prožít dva životy. Jedním z nich byl i malíř Claude Monet. Kdyby byl zemřel v sedmatřiceti letech jako jeho současník Vincent van Gogh, zůstal by ve vzpomínkách pouze jako zneuznaný génius, který sice stál u zrodu impresionismu, avšak zůstal nepochopen a vysmíván.
Claude Monet se však dožil šestaosmdesáti a teprve ve svých padesáti letech, v roce 1890, začal nový život. Tehdy si koupil v Giverny nedaleko Paříže venkovský dům, v němž až dosud pobýval jako nájemník. Tady, v údolí Seiny, nalezl svůj ráj a útočiště, místo svrchovaného štěstí i trýznivých pochyb. Zahrada usedlosti změnila Monetův život a dala jeho umění nový impuls. Jako posedlý maloval stále znovu květinové záhony a hlavně lekníny, lekníny a lekníny – celkem víc než dvěstěkrát. Některé z těchto obrazů jsou až šest metrů dlouhé a všechny podmanivě krásné, překvapující, nespoutané a neuvěřitelně moderní.
U tří set obyvatel obce Giverny však příchod novousedlíků v roce 1883 přílišné nadšení nevyvolal. Vpád desetičlenné malířovy rodiny do jejich poklidného života jim musel připadat jako invaze mimozemšťanů. Monet měl v té době dva syny, jeho životní družka si s sebou přiváděla šest dětí z prvního manželství. Umělcův exotický plnovous stejně jako neobvyklé klobouky bez okraje, které seděly na hlavě jako zvon, nekonvenční chování – zkrátka vše kolem této rodiny odporovalo zavedenému pořádku a morálce. Co se dá čekat od člověka, který měl poměr s manželkou svého jediného mecenáše v době, kdy jeho vlastní žena ležela na smrtelném loži? Po vsi se šuškalo, že nejmladší syn malířovy družky Alice, Jean-Pierre, je vlastně Monetovým potomkem. Vesničané se proto snažili vetřelců zbavit nebo jim alespoň ztrpčit život. Tvrdili, že Monetovy exotické vodní rostliny otrávily vodu v potoce, pustili po řece jeho člun, uvázaný u břehu, vloupali se mu do kůlny a rozkrádali jeho majetek.
Malířovi bylo všechno jedno. Překopával a ryl záhony a proměňoval je v barevné moře květin. Kosatce, růže, šeříky, jiřinky a pnoucí vistárie… "Nejvíc ze všeho potřebuji květiny," opakoval. V roce 1893 přikoupil pozemek za tratí, kus půdy s rybníčkem a divoce rostoucími lekníny. Studoval knihy o botanice, najal japonského zahradníka a téměř všechny peníze vydával za semena a cibulky. Úpravy završil nový můstek podle japonského vzoru. V té době začíná Monet malovat vodní hladinu, zrcadlení, hru barev a světla. Pracuje jako posedlý, nikdy není sám se sebou spokojen, stále hledá co nejpřesnější vyjádření svých představ. "Je k tomu zapotřebí dvou rukou a stovek pláten," prohlašuje.
Rozhodující je pro něj zachycení prchavého okamžiku; když se mu to nedaří, začne si zoufat. Světlo se mění příliš rychle, barvy se náhle střídají podle denní doby a počasí. Předměty jako by se rozplývaly. "Je nádherné to pozorovat, ale člověka se zmocňuje zoufalství, pokud to chce všechno zachytit." Zvykne si malovat několik obrazů současně. Jeden ráno v namodralém jitřním světle, jeden v poledne v plné záři zlatých paprsků a další ve večerních červáncích nebo za mléčného soumraku. Někdy pracuje na jednom plátně jen několik minut, potom přiskočí k dalšímu a ještě dalšímu a "tak to pokračuje celý den". Na pařížský život a přátele mu nezbývá prakticky žádný čas. Nechodí na vernisáže, sedí jen v zahradě a snaží se na svá plátna přenést světlo a nálady přírodních scenerií. "Zápasím s přírodou," píše přítelkyni Julii Manetové, neteři malíře Edouarda Maneta, a omlouvá tím svou neúčast na její svatbě v Paříži.
V roce 1903 propukne jeho vášeň k leknínům. "Zasadil jsem je čistě pro potěšení. Nemyslel jsem na to, že bych je maloval. A potom jsem si náhle, jako při zjevení, uvědomil, jak nádherný mám rybník, a sáhl jsem po paletě. Od toho okamžiku pro mne neexistoval téměř žádný jiný námět." Na obrazech leknínů pracoval až do konce života. Zkoušel různé postupy, zavrhoval je a přemalovával obrazy, které se mu nezdály dost dokonalé. Slovo "hotový" se v jeho slovníku nevyskytovalo, prohlásil o něm jednou jeho nevlastní syn Jean-Pierre. Netrpělivému galeristovi píše Monet v roce 1907: "Možná že si sám ztěžuji situaci, ale je to lepší, než kdybych vystavoval věci, které jsou jen prostřední." A dodává, že právě s potěšením zničil alespoň třicet takových pláten.
V roce 1908 se rozhodl přece jen si trochu odpočinout a odjel s Alicí do Benátek. Maluje San Giorgio Maggiore, Santa Maria della Salute a dóžecí palác. Alice si v dopisech stěžuje na jeho nálady. Co chvíli prý prohlásí, že se již nikdy štětce nedotkne, a za hodinu už zase pracuje. Stále častěji se ozývají problémy s očima. Postupující šedý zákal věstí budoucí katastrofu. Nakonec dokáže rozeznat už jen hrubé obrysy. K operaci se nemůže odhodlat z obavy před úplnou ztrátou zraku. Objevují se deprese, a když v roce 1911 Alice umírá na leukémii, propadá malíř hlubokému zoufalství. Nemůže už malovat a zdá se mu, že tohle je definitivní konec.
Tehdy ho začal v Giverny častěji navštěvovat velký francouzský státník Georges Clemenceau. Podařilo se mu znovu rozdmýchat umělcovu ctižádostivost a Monet se rozhodl k dalšímu velkému dílu. Tématem měly být samozřejmě opět lekníny. V roce 1915 si nechal v rohu zahrady zbudovat speciální, dvě stě osmdesát čtverečních metrů velký ateliér. Tady umístil na pohyblivé stojany plátna dosahující až šesti metrů délky a dvou metrů výšky. Pustil se do práce a hustým, širokým štětcem pokrýval rychlými rozmáchlými tahy plochu před sebou. Brzy se dostal do úplného leknínového opojení. Jeho obrazy jsou stále nespoutanější, rozplývají se před divákem a hýří nevídaným zrcadlením a světelnými reflexy. Vedle toho se Monet pustil do přestavby celé zahrady. Nechal dovézt vzácné druhy leknínů a na břehy rybníka vysadil smuteční vrby. K japonského můstku umístil bambus. Každá nová změna inspirovala malíře k novým obrazům. Aby co nejlépe zachytil své pocity, neváhá opustit platná pravidla malířské techniky a dopouští se řady prohřešků. Úspěch či neúspěch jeho obrazů je mu lhostejný. Stěžuje si, že malířství je pro něj ne
ustálé utrpení", a přesto se jako v transu stále znovu vrhá do barevného opojení. Nepovedené obrazy nemilosrdně ničí nožem, rozdupává nebo pálí. Minulý podzim jsem při pálení listí ze zahrady zlikvidoval šest pláten," píše a s určitou hrdostí dodává: Musím dbát na svou uměleckou pověst. Až budu mrtev, tak už nikdo žádné moje plátno nezničí, ať bude jakkoliv špatné."
V roce 1922 se jeho zákal ještě zhoršil, sotva již dokázal rozeznat barvy. Dvaaosmdesátiletý stařec však maluje dál, jeho obrazy jsou stále odvážnější a pestřejší, na plátně se kupí barevné skvrny ve výrazných odstínech červené, zelené a modré. Podle svědectví jednoho návštěvníka maloval "zmatené krajiny, stále horečnatěji a jako omámený, nemožnými barvami, celé červené nebo modré, avšak velkolepým stylem". Jejich extatická krása jako by předjímala abstraktní umění čtyřicátých a padesátých let. V roce 1923 se nechá konečně přemluvit k operaci. Dokáže teď opět vidět barvy, ale celý svět má podivný žlutý nádech. Obrazy tohoto období mají v sobě cosi z vybledlého žlutavého přísvitu, který ho pronásleduje ještě dva roky, než se jeho oči definitivně zotaví. V pětaosmdesáti vidí znovu jasně a o stře. Je to jako znovuzrození. S novou vervou se vrhá do práce. Objednává nové cibulky a semínka, avšak tuší, že jejich květů se už nedočká. Umírá pátého prosince 1926.
Výraz imprese znamená vjem, dojem nebo otisk. Již sám název vypovídá o způsobu práce, jde o zachycení dojmu, kterým na umělce zapůsobil okolní svět během jediného okamžiku. Výraz prchavý okamžik" je základním impresionistickým pojmem.
Typické impresionistické obrazy se poznají podle toho, že jsou tvořeny krátkými tahy (resp. doteky) štětcem, s nemíchanou barvou (především zářivé a jasné barvy), čímž vznikl strukturní povrch, který je odlišuje od děl jejich předchůdců. Komposice díla bývá zjednodušená; důraz je kladen spíše na celkový efekt než na detaily. Celek díla je možno vnímat až s určitým odstupem.
Více o životě Moneta zde (zdroj, odkud jsem cele převzala pasáž o životě malíře v Giverny)
A zde si můžete prohlédnout jeho obrazy vë výborné kvalitě, a nejen to, naleznete zde i díla mnoha dalších světových umělců.
zuzi
