Na cestách

Městečko Trnávka a Rozcestí Śtěstí

Včera jsem s Miladou vyrazily na cesty kolem půl dvanácté bez oběda. Protože jsme se měly zase po čase pohybovat opodál Rozcestí Štěstí, připravila jsem svačinu a naplánovala jsem občerstvení tam. Obvyklé – tmavé housky doma obložené, jejichž základem je mos dobrá vajíčková pomazánka podle mého improvizovaného receptu. Tentokrát jsem zakoupila k tomuto účelu termosku, aby bylo i kafe. Termoska z šedé oceli vypadá efektně, ale vejde se tam opravdu jen půllitr nápoje, ačkoli na kartónovém obalu je uvedena matoucí informace 1.0L… Ale člověk otupí a takové prkotiny ho snad někdy ani nevyburcují z víkendového klidu, jak říká (tedy nyní už říkal!) Aleš: jsou to jen věci, nejsou to lidi.
Tyhle cesty za amatérskou kulturou si vybírá Milada podle své nálady a tentokrát vybrala regionální taneční soutěž v diskotancích v Městečku Trnávce. Soutěž je dvoudenní, dnes tancují děti. Přiznám se, že nejezdím s Miladou jen kvůli tomu programu. Pochopitelně … jako zrovna dnes – dobrovolně bych asi nikdy podobnou taneční soutěž neabsolvovala. Tedy pouze jako divák, aby nebylo pochyb…
Jsem ráda v Miladině společnosti a ráda se projedu s ní v autě, poplkáme co je nového a poznám místa, krajinu a cesty, kde jsem třeba nikdy nebyla nebo dlouho nebyla. Program je mnohdy podružný. A někdy se navíc stavujeme na Rozcestí Štěstí (už jsem ji kouzlem toho místa také nakazila) a jindy zase v cukrárně, a tak ten výlet znamená příjemně strávený den.
Do Městečka Trnávky jedeme trasou bokem hlavních tepen. Silnice je úzká, neustále nějaké zatáčky a z kopce do kopce, šineme si to městy , městečky, vesnicemi a slunce nám svítí na cestu. Však! Ráno bylo pěkně hnusný počasí a sotva vyrazíme jakoby mávnul někdo proutkem! Vyčasilo se. Díváme na domky, zahrady a tu najednou projíždíme údolím, připomínajícím končinu Sudet. Sevřené údolí, říčka, staré objekty textilních fabrik… Brněnec! Znám tu zfilmovanou historii … zde se odehrával reálný příběh filmu Schindlerův seznam.…

A my míříme zase dál. Sice mi z té zběsilé" klikaté jízdy bolí hlava a mám permanentně zalehlé uši, ale stejně začínám jemně vnímat, že jsme na Moravě. A na Moravě je všechno jiné. Je zde teplejší atmosféra, lidé nejsou tak uzavření a jsou hodnější. Myslím,že to není zdání, už jsem jednou na tohle téma zde brnkla (rozhovor s náhodnou spolucestující v autobusu). Nicméně zůstaňme při zemi…
V ospalém Městečku Trnávce zastavujeme tam, kde je největší shluk aut a hned také tipujeme kulturní dům a přicházíme do rozjásané atmosféry, leč právě oznamují přestávku a tak míříme do podzemního bufetu na kafe. A pak zase nahoru na sál. Co se tu vlastně děje se dozvídáme později z jednoho veřejného komentáře mladé porotkyně. Děti neohraničeného věku zde tančí nejdříve hromadně, ale každý sám za sebe, čelem k porotě na jevišti, stejný tanec (mj. ČIVAVA, HIP HOP, MAMBO …) a porota vybírá semifinalisty a pak zase jiný tanec a další semifinále až se v každém tanci propracují k tomu nej a pak je taneční parket pro každého samostatně a určí se celkový vítěz. V závěru už je jedno v jakém tanci kdo zabodoval a postoupil do finále. Vyhrává ten nejpřesvědčivější.
Tahle soutěž se k nám dostala z Německa a školitelé se tam jezdí zaučovat a pak poznatky uplatní zde a cestuje se poté na celoevropské soutěže. Tanec vyhlíží ve stylu křoví za hlavní hvězdou a vypadá to podobně jako když tančí Dáda v televizi. Nechybějí opravdu typické prvky a figury jako je mlýnek a jiné oblíbené standardy. Pokud sledujete reklamy, tak v té nové na Pennymarket tam přesně tenhle způsob tance předvádějí děvčata v pozadí za Ondráčkem a Pokorným. Velmi otevřeně zde prohlašuji, že to neodsuzuji, ale naopak se mi zdá, že svou ulítlostí a umanutostí se opravdu už jedná o velice specifický styl tance snadno rozpoznatelný časem zlidovělý. Být tento tanec architekturou přirovnala bych ho k secesi. Trochu kýčovité, však již časem prověřené a ideintifikovatelné – rozpoznatelné svými znaky.
I přes jistý neidentifikovatelný kulturní přínos jsme odešli před finálem a abych nezapomněla, také jsme se v houfci dětí (na vyzvání moderátora k připojení jsme tam vlezli z dospělých jen my dvě) jeden tanec z půlky naučily. Parket jsme opustily předčasně, protože se nám z toho točila hlava a já jsem z těch pohybů brzy zhloupla a dál nezvládala. Opravila jsem si tím výstřelkem své povrchní mínění, že to je hračka. Není, pro mě není!
Zpět jsme se stavili ve Třebové na internátě pro Honzovy věci z šatníku (bylo to jaksi neúplné) a pak soaré na Rozcestí štěstí a už domů. Litomyšlské výstavy jsme nakonec vynechaly. I tak bylo zážitků ažaž. zuzi

Záběr z intimní podzemní občerstvovny kulturáku v Městečku Trnávce. Příjemné prostředí. Nízký trámový strop, tmavé sedací lavice oddělovaly opticky jednotlivé společnosti u stolů… u baru v pozadí v korálově červeném saku vidíte pana Bílka, vitálního usměvavého tanečního dědečka, duši akce. Viděli jsme se jen krátce, zase cestoval na jinou akci, ale stačil na nás vdechnout své kouzlo prvorepublikového tanečního zanícence. Vpravo se zářivě zubí Milada. Tahle fotka se mi moc povedla. Má půvab bezprostřednosti a její neostrost mi nevadí.

Prostředí taneční soutěže. Takhle nějak jsme se učily ten tanec. Na pódiu zády k nám tanečník v letech, který nás zaučoval. A v takovém chumlu i jednotlivé soutěžní tance začínaly než se to prosálo…

Rozcestí Štěstí. Naše svačina a Milada právě píše své tajné přání, které si pak každá z nás r�tuálně spálila. Milada píše stále jen to samé (nevím jaké) a já stabilně dvě. Jedno specifikuji a druhé už ne…

Celkový pohled na to kultovní místo: Rozcestí Štěstí nad Ústím nad Orlicí směrem k Vysokému Mýtu.

Ještě jeden snímek z loňska a se Zorkou, letní prázdninový

A jeden loňský podzimní …  zuzi