Haruki Murakami: Kafka na pobřeží

knihaPěkně tlustá kniha, ale – dočetla jsem. Na čtvrtý pokus. To předtím byla neurčitá nechuť tu knihu vůbec číst. Možná i proto jsem ji měla 2x doma aniž bych přečetla jediný řádek. Prostě 2x jsem to vzdala. Jako když od dětství nejíš kyselé zelí, a pak ho ve 24 letech poprvé ochutnáš a ono ti od prvního polknutého sousta chutná … (to je epizoda z mého života). Tak, tak to bylo se mnou. Norské dřevo, kniha tohoto autora, je mojí nejoblíbenější, a tak jsem se možná podvědomě obávala, že mě Kafka" nechytí tak jako Dřevo".
Obyčejně se zkraje vyhýbám recenzím, nejprve je mým zvykem knihu přečíst a udělat si vlastní názor. Teprve potom se podívám co na to ostatní a porovnávám. S tímhle titulem to ale bylo úplně opačně. Knihu jsem vkládala" v práci do knihovního fondu a nějak si nevěděla rady s anotací. Ze záložky obalu jsem nedovedla vybrat pár slov, jednu, dvě věty, které by charakterizovaly její obsah. Tak jsem hledala dál a stále četla buď opisované to samé nebo zase jen neurčité údaje. Nikde nic co by lapidárně vystihovalo obsah…. Dozvěděla jsem se ale, že Norské dřevo je v autorově díle výjimečné, protože je pravdivé, tedy reálné. Samozřejmě je to také košatá kniha dvou světů, ale ten druhý svět je vnitřní svět hrdinů (nebo i duše krajiny). Některé knihy ho ve mně neumí vyvolat. Chybí v nich kouzlo, text ve mně nevzbuzuje žádné představy, jen mechanicky čtu. Bez emocí.
V románech, které jsou pro Murakamiho typické je ještě navíc svět imaginativní a tvoří rovnocennou složku s tím skutečným. A je mu věnována stejná pozornost. Svět duchů, svět intervalu mezi životem a smrtí, svět který ovlivňuje život hrdinů a je jeho součástí. Svět tajemných příčin a následků, svět vzájemně provázaný a neoddělitelně spojený s minulostí. Se zážitky z dětství a mládí stále se tajemně vracející….
Na tuhle knihu jsem musela dostat chuť. Potřetí pokrok! – zdolala jsem pár stránek, ale knihu jsem zase vrátila do knihovny nepřečtenou. Nic moc jsem si řekla a lekla se takřka 600 stran.
Počtvrté to ale prostě přišlo a já se bez problémů začetla od první stránky. Byla jsem nemocná a měla spoustu času. Knihu jsem už neodložila a naopak se od ní nemohla odtrhnout.
V její charakteristice se ale budu pohybovat velmi neobratně a nečekejte rozuzlení. Žádné konkrétní tam není a autor nechává mnoho otázek vás napadajících bez odpovědí. Vůbec vám četbu neusnadňuje, naopak vás "nutí" přemýšlet. Nebo jen tak číst a smířit se s existencí prazvláštních jevů, které nedokážete logicky vysvětlit. Ať je to tak či tak, výsledek je stejný. Možnost interpretace nechává Murakami na vás a z textu není zřejmé jak to všechno přesně je. Imaginace je velmi volná.
Kniha má úžasnou stavbu. Již jsem řekla, že ji vidím jako kruh, jehož všechny cesty z okraje směřují do středu, kde čeká jakési pomyslné rozuzlení, tedy spíše, kde je místo střetnutí všech hlavních postav příběhu, a kde se v tu chvíli naplní jejich očekávaný nebo předurčený osud a jejichž cestu ktomuto místu a "okamžiku" v čase odděleně sledujeme a souvislosti poznáváme postupně. Je dobře rozpoznatelné, že autor měl kostru románu danou a vše co se v jeho příbězích a liniích stalo, mělo smysl a souvislost. Kostra pevná ale to všechno okolo velmi volné. Tím myslím uvolněnou mysl autora a bohatou fantazii. Vše ale v službě příběhu a té pevné vazby. Murakami mě zprvu překvapil, ve vší jemné japonské obrazotvornosti, současnou přítomností drsnosti, hrubé zrůdnosti, motivů incestu atd.. Řekla bych že kniha je velmi dovedně smíchanou směsicí duchovna a hrubého fyzična. Není to kniha veselá, kniha o hledání a nalezení štěstí. Je to kniha která znepokojuje, kniha o hlubokém osamění a hledání něčeho o čem předem nevíš kam směřuje, ale co je dané a co tě čeká a co by ti mělo něco vysvětlit, pomoci najít. Smysl života? Anebo objasnit co tě dosud potkalo a kde jsou ti ztracení z tvého života??? Nalézt je…
Popisuji své pocity a záměrně vynechávám, tedy nenaznačuji, děj. Vlastně to ani moc nejde a prožitek ze čtení té knihy mi též nějak brání věcně vypreparovat z toho organizovaného chumlu skutečnosti a imaginace něco konkrétního. Tou zkratkou by se ztratil ten opar, který ji obklopuje…. nevím jestli se vyjadřuji srozumitelně … No, třeba dostanete chuť si tu strhující a neobvyklou knihu přečíst. A možná pocítíte to co já … i když čtete pomalu, s ubýváním nepřečtených stránek tempo ještě zvolňujete a litujete, že jednou ta kniha musí neodvratně skončit.

A nesmím zapomenout na překladatele. Překlad se velmi povedl. Autor – Tomáš Jurkovič – přeložil i Norské dřevo. A za Kafku" dostal v roce 2006 ocenění – cenu Josefa Jungmanna za překlad (Obec překladatelů uděluje v oblasti překladové literatury Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší překladové dílo publikované v prvním vydání v českém jazyce v oblasti prózy, poezie, dramatu a nebeletristické literatury z oboru humanitních věd v minulém kalendářním roce)

Tak dobrou a zítra nějaké citace z knihy, zuzi