Oko za oko, zub za zub

a za všechno se platí

Počítám s tím, přesto mne vykolejí, když TO přijde. …..A doba od příčiny k následku se stále zkracuje. Tedy: já jsem v pátek podlehla pokušení a něco vzala. V jistém smyslu by se moje jednání dalo považovat za krádež… nechci popisovat blíže co jsem vlastně provedla, protože je to dost neobvyklé a možná i směšné. Pro vás. Ale když už jsem to měla v hrsti a pak i doma, záhy bylo po radosti. Začalo to ve mně hlodat a nedovedla jsem se toho vnitřního neklidu zbavit. A vymyslela jsem, tedy rozhodla jsem se, že ráno vrátím neprodleně tu věc majiteli" a udělám ještě jednu malou osobní úlitbu. A tak jsem zatím odnesla doličný předmět mimo místnost kde jsem spala, abych ukonejšila svědomí (jak naivní … )
Je ráno. Než se stačím zorientovat a napravit svůj včerejší poklesek, cinkne telefon a já otvírám sms. V tu chvíli jakoby mě opařil. Zmocní se mne nekontrovatelný zmatek, nevím co si mám počít, hroutí se mi sebedůvěra a přijdu si jak malé bezradné děcko. A nemohu navíc s nikým blízkým tu zvěst sdílet. Dcera čeká miminko a staré mamince nechci nakládat ještě víc než je zdrávo. Nakonec mě jedna osoba napadla a vyměňujeme si pár vět po telefonu. Uklidňuje mě, ale jen z nejhoršího…. Celý den se tak nějak plácám a kde nic tu nic, nemohu pořádně zabrat. Ale tu plánovanou akci jsem kajícně provedla.
Odpoledne mám na náměstí sraz s Miladou, jedeme do Chvaletic na divadlo. Žižkováci – amatérští divadelníci tam hrají Pábitele. Jedeme autíčkem a je to ve mně všechno přes ten den nahromaděný jen jen spustit, abych tu věc s Miladou probrala. Ne ten můj poklesek, ale to co následovalo ráno…. Divadlo podle Hrabala se vyvedlo. Mám skoro vždycky nějaký ten rozjezd, než se naplno upnu na produkci. Někdy samozřejmě k propojení diváka a herce nedojde, ale tentokrát se tak stalo. A ti kujóni mě nakonec ještě stačili neplánovaně rozbrečet. A to je tedy div!
Cestou zpátky jsme se stavili v Hypernově v Pardubicích a jak to tak bývá, strávili jsme dobrou hodinku zkoušením různých šatů, halenek a kalhot a vyjdeme z toho obchůdku a hle, někdo nám odvezl košík s desetikorunou! Šmátrám pro novou minci a zase jedno nemilé překvapení. Nemám v kabelce peněženku. Mobily tam jsou, nic jinak nechybí, a tak se vracíme do obchůdku a tam nic a nezbývá nic jiného než zpět do Chvaletic. To je tedy DEN! Včera i dnes … pěkně se to skumulovalo, jedno přivolává druhé a není to nic kloudného! Tak zase zpět … není mi do řeči, protože je to všechno na nic a vytahuju zablokované mobily, jestli někdo nevolal. Mám tam zmeškaný hovor i zprávu. Neznámé číslo mi to nebere a tak otvírám zprávu a HURÁ! To ranní trápení, ta beznaděj je vyřešena.Stal se malý zázrak a teď už mi ta má zalajdačená peněženka je úplně jedno. Hlavní jsou lidi né věci! Ale přátelé, i ty věci dopadly dobře. O přestávce jsme s Miladou nasávaly v divadelním bufetu a já nechala peněženku položenou na stole. Divadlo skončilo, všichni odešli a ta bezprizorní peněženka tam stále na mě čekala. A dočkala se! Takže z toho všeho mě tři dny bolí hlava jak střep, ale nakonec …Nebyl tak špatný víkend! zuzi
(o divadle zítra samostatně i s fotkami)