… a škoda času, který padne vedle!
Eva Trizuljaková Nové nebe a nová zem
Čekám zprávu od dcery, dnes má naplánovanou velkou miminkovskou prohlídku, a jestli se to dozví ona, dozvím se to i já. Totiž bude-li ten malý holý nemotorný plaváček mít ocásek nebo skulinku. Jdou s Manfrédem spolu a on kvůli té prohlídce odřekl montáž, to dcera koukala! A já byla z toho sdělení taky dojatá. Domluvili jsme se na květen. Pojedu za ní a uděláme si hezkých 14 dní. Procházky a všechno co nás baví a navíc nějaké nákupy pro toho malýho plaváčka …
Mnozí říkají, že Nový rok netvoří žádný předěl, ale přestože jsem si letos žádná konkrétní předsevzetí nedala, rozhodla jsem se, že se nedám semlít a nebudu kňučet. A také opouštím své letité iluze, svá malá ušmudlaná štěstíčka, kterých jsem se držela jako pes kosti.. Sbohem moje iluze, staly jste se zanedbanou ranou, která se zacelila vždy jen naoko a nachvíli a pouze proto, že jsem to tak naivně chtěla … zuzi
Hodně štěstí, a hlavně, ať je to zdravé.
…hezký nový obraz…:-)
…hezký a naplněný nový život…:-)
jeniadíky za přání!
Léňo, hezky jsi to řekla. děkuju.
Škoda času, který padne vedle! A to jo, s tím souhlasím všema dvaceti 🙂
Si někdy říkám, jestli to není marnění času, kvákat na blogu. No nic, to je můj problém 🙂
Jinak já nevím, jestli je dobrý vědět, zda to bude kluk nebo holka – nikdy jsem to u svejch dětí nechtěl znát, ani žena. Nějaký to překvapení má člověk přírodě nechat 🙂
Midi, já jsem jezevec samotář a tak po večerech takhle si tu kvákám na blogu, abych nezapomněla že taky existujou lidi! A dcera si to říct ještě nenechala, prý až jindy! a máš pravdu, člověka už dnes máloco překvapí,všechno musí a chce vědět dopředu, ale tohle je jedna z mála šancí,kdy to sám nevyšpízuje!!!
zuzi,úplně jsi mě hodila ve vzpomínkách o pár měsíců dozadu, když jsem jela na ultrazvuk a slyšela jsem od doktorky “je to chlapeček” a já tam začala bulit štěstím, což nemělo nic společného s tím, že je to zrovna chlapeček, ale s tím, že jsem to mimčo poprvé “viděla”. Ach jo, málem tu řvu zas…
Měla jsem to Baru večer jako na dlani v telefonu od dcery. Člověk by z toho brečel na dálku taky jak je to dojemný, to máš pravdu – a to nejsem přímý aktér, že:)
Hele holky moc se nerozněžňujte….pár měsíců uteče jak voda a z roztomilého miminka je pořádnej vzpupnej paňár, kterej ubohou matičku dokáže dohnat k šílenství…jako by jste to nepoznaly na vlastní kůži.
Dobrá připomínka,ano rozumím …hlavně na mě! Ale s tímhle postojem by byl člověk permanentně načuřenej ne-li ještě něco horšího!
…ale není zuzi není…:-))) Znáš to – euforické stavy sebou nevyhnutelně nesou střet s realitou…a zklamání z očekávání…a nebylo to myšleno osobně…:-))…Prostě je lepší stát oběma nohama na zemi…a nevyjímám z toho sebe. Já jen chtěla upozornit, že právě tohle citový rozpoložení nás dokáže dostat do končin, kde i noční můra je oproti tomu procházka růžovou zahradou…:-)))
Ahoj Leni, s tím citovým rozpoložením a následnou realitou máš pravdu … je to hrozný, ale kdyby tomu tak bylo u každého, tak by svět byl plnej pragmatiků. Kupříkladu já teď stojím třeba oběma nohama na zemi nebo se o to snažím protože už tý eufórie mám tak akorá -tak, ale co se mnou udělá jaro netuším :)člověk za sebe nemůže nikdy strčit ruku do ohně.
…víš, zuzi, reagovala jsem stejně, když mi Někdo poprvý řekl, že bych neměla podléhat emocím…hádala jsem se o moc ostřeji než ty teď – nedovedla jsem si to představit, že bych neměla projevovat emoce- nemít radost – nemít zlost – přišlo mi to, že mám jako zapřít sama sebe – až časem jsem přišla na to, že nepodléhat emocím neznamená necítit…
Léňo, já vím, že je to rozumnější a noblesnější, ale když se sejdou dva takoví, třeba si něco nikdy neřeknou a promeškají i poslední příležitost … no,já jsem pořád někdy víc naivní než je zdrávo, tohle jsou věci, které se většinou řeší citlivě podle situace. Jak píšeš, znám několik lidí,kteří emoce skrývají a nejsou to žádní suchaři, naopak.
Léňo, ozvu se ti dnes, Z.