To v nás, co není vidět
Právě jsem tu knihu dočetla a pokusím se utřídit své dojmy, zřejmě bude text ale spíše chaotický, ne recenze spíše reflexe .
Můj první Fulgum. Předchozí mravoučné" příběhy, povídky, soubory atd mě nezaujaly.
Nikdy jsem po letmém nahlédnutí a přečtení několika řádků neměla potřebu jeho knihy číst. První Fulghumův román jsem ale zkusit chtěla, protože jsem na různých bložíkách a i jinde četla a slyšela kladné ohlasy. Byla jsem zvědavá.
Román mě nezklamal. Četla jsem ho s chutí a ze změti vyprodukované beletrie svou kvalitou a kultivovaností rozhodně vyčnívá. Nenudil mě, zaujal, místy svým vývojem překvapil. Román má dobrou stavbu a příběh, vlastně velmi jednoduchý, ale ve spojitosti s barvitými kulisami ve kterých probíhá (Kréta, plavební kanály v Oxfordu, místo a okolí francouzské vesnice Giverny) a ve spojitosti s nevšedními hrdiny (jedna žena mezi dvěma muži), působí velmi podmanivě svou tajemností, pestrostí, opravdovostí, radostností. Ano, příběh je velmi prostý. Čtyři, vlastně tři hlavní protagonisté hledají své štěstí, svého spojence, lásku, nezúčastněného svědka svého života, zatíženi svými můrami"… – nezáleží jak toho hledaného postrádaného člověka nazveme, jedno mají a máme všichni společné. Nechceme zůstat sami …
Myslím, že překlad knihy se povedl. Vytříbený jazyk, četla jsem velmi plynule, zcela samozřejmě popisuje nejen okouzlující kulisy děje a historii místa, které k příběhu ale neodmyslitelně patří, ale i vnitřní pohnutí figur. V jejich strachu i radosti jsem se často poznala i já, a to mě baví.
Opravdu, nemohu románu nic vytknout, snad osobně jen přemíru nonsensových hříček, v jejichž vymýšlení se hrdinové vyžívají a přemíru citátů, asi autorova úchylka, ale to se dalo taky přežít. Neshledala jsem žádná klišé, která by mě negativně naladila. Byla jsem dějem zaujata.
Přijde mi banální napsat, že kniha je pouze o hledání lásky, obsahuje i spoustu vazeb a návazností na krajinu nejen vnější, ale i vnitřní – na ty kulisy, které zde tvoří s románem nedílný celek … a přibližují nám je nádherné ilustrace Karen Lewisové. Musím uvést její jméno, její kresby mě učarovaly.
Hmmm, když je to tak dokonalé,proč mi více přirostlo k srdci Norské dřevo???
Především – oba romány nelze srovnávat, jako také velmi těžko najdeme obecné měřítko pro krásu. Tedy … krásné je to i to, ale každý jsme jiný a máme právo na svou krásu. Záleží na osobnostním fondu člověka. A také spisovatelé mají svůj osobnostní fond :o)… A tak mohu mluvit jen za sebe. Přes ty všechny klady mi román přijde trochu moc ušlechtilý a správný. A trochu víc intelektuálský než mám ráda. Hrdinové, i když třeba nečekaně, přesto elegantně se dokáží přenést přes všechna úskalí. A nemají finanční starosti, jen příjemně cestují (i toto úskalí je v románu dostatečně vysvětleno – odkud jejich zdroje pochází – aby se čtenář nedivil :o)). To ale se jen v tom zbytečně rýpám, nijak markantně mi tyto drobnopsti nepřekážely při četbě… Ano, ten román je optimistický. Mně tam zdá se nějak chybí to obyčejné. Norské dřevo je hluboce lidštější a pravdivější. Nečetla jsem zatím žádnou jinou knihu, která by Dřevo překonala. zuzi
ZuziUdělala jsi mi obrovskou radost. Teď už víš, kdo je Aleko a snad i víš, proč jsem při změně blogerské identity sáhnul po této přezdívce. Třetí přání se mě dotklo na zraněném místě a pohladilo jej. Druhý díl ukázal tu bolest a třetí díl možnost léčby. Krásný den přeje Alexandros.
P.S. Pokyny pro poutníky je hodně silný text, není-liž pravda?
Dík, Aleko,vzpomněla jsem si na tebe, když se tam objevila ta přezdívka, tak jí neudělej ostudu, víš jak .. :o)…čtu tu knihu s křížkem po funuse, tak se dnes podívám co o ní napsali jiní,nečetla jsem žádnou recenzi,nic, abych se nenechala ovlivnit, postava Aleka je obdivuhodná, na rozdíl od mínění či jistoty překladatelů, kteří píší na záložce přebalu, že autor se ztotožnil s Alicí, já se ale domnívám, že s Alekem.
Pokyny pro poutníky.
Řeknou ti: Na každou cestu už se někdo vydal.
Odpovíš: Já však nic na vlastní oči neviděl.
Dodají: Všechno už bylo vyřčeno.
Budeš trvat na svém: Já svoje ještě neřekl.
Řeknou ti: Každý čin už byl vykonán.
Odpovíš: Cesta má ještě není u konce.
Ale pozor: Všechny cesty jsou dlouhé – a všechny cesty jsou těžké.
Nic se neboj. Jsi branou i dveřníkem.
Klidně můžeš projít a jít stále dál.
Ať se ti daří.
a ještě něco:
Pokyny pro dobrovolný exil:
Jdi pořád dál. Prchej přes zdi svého azylu.
Jdi pomalu. Na vozík si napiš KUPŘEDU.
Táhni svůj vozík sám.
Cestou si sbírej dříví na oheň.
Počítej ovšem se samovznícením.
Pobývej ve stanu neviditelného poutníka.
Zanech ironie, zaplaš nudu, shoď fádní šat každodennosti.
Přitluč úzkost k podlaze a ještě ji rozdupej na placku.
Zbav se mrtvoly, jíž je jistota.
Obědvej chléb nejistoty.
Nos při sobě víno bezstarostnosti a pořádně si přihýbej.
Zpívej. Tancuj. Mezi diváky jsi ty jediný, kdo to ocení.
Bav se, buď veselý, buď rozchechtanou múzou.
Vždy si nachystej další otázku.
Vždy choď oklikou.
Kus před propastí se otoč a jdi zpátky.
Jdi pořád dál. Klidně můžeš. Buď tolika lidmi, kolika se ti bude hodit.
Jdi pořád dál. Dělej věci sám.
Jdi pořád dál. Neustávej.
Nikdy nepřestávej. Žij, jak nejlépe to umíš.
Nikdy se nevracej stejnou cestou.
Zdroj: http://www.portalknihy.cz…publice
Ještě se vracím… nijak si na ty citáty a doporučení nepotrpím, tedy je jich všude kolem tolik a stále přibývají nová a všechny se zdají jakoby zásadní, že by se člověk v tom moři doporučení a zásad utopil, musí si utvořit svoje, nějak intuitivně. Mně zaujala myšlenka cestoování, pohybu. Na záložce jsem přečetla: děj románu se odehrává (…..) …a také ve vlacích,letadlech a na nádražích,kde dochází nejen k průsečíku tratí,ale také lidských osudů,protože vyrazí-li lidé na cesty,události se dávají do pohybu – cesta je nejběžnější metaforou lidského života.
Obyčejné, známá věc, ale hezky napsané, tak jsem si to zase obnovila. Chtěla bych letos být více v pohybu, aby se ledy pohnuly a daly do pohybu. Nový rok začíná ….
Teda… Pokyny pro poutníky znám nazpaměť a je to malinko jinak, ale nic to neubírá na síle toho textu. Co se ztotožnění týče – bude to složitější. Robert Fulghum se podle mého projevuje v každé ze třech hlavních postav – Aleka, Alice i Maxe. Ale to podle mého poznáš až z druhého a částečně třetího dílu. Respektive, jak jistě víš – ze třetího, čtvrtého a pátého. Jinak – Alice je moje femme fatale, jsem do ní už třetím rokem zamilován. Divíš se mi? A nejraději mám její tvář zvící Sana´á, chtěl bych vidět to její tetování, jistě víš, kdy jedině je možné jej spatřit *studník*.
Ach jó, ty jsi nezmar, myslím v tom se pořád zamilovávat :o), ale nedivím se ti, Alice je vzrušující žena, mohla by se jí podobat mnohá z nás,jen se nebát otevřít a dělat co zrovna cítím, je to současně tak lehké i těžké… to tajné tetování o tom jsem nikdy neslyšela až zde … taky mne v knize pobavilo, že tam byly i malé střípky sexu, teda jen jeden a pak ten modrej žabák na zadnici, to se tedy pan pastor vodvázal, ale to je jen taková legrace, všechno je v tom románu ve správné míře, povedl se. těším se na pokračování, hned se jdu podívat, ve které knihovně ho mají v regále … asi si tu knihu koupím.
touhle knihou sem se prokousával dlouho, ale už mam za sebou i třetí, závěrečný díl…nakonec to nebylo tak špatný, ovšem tváří se to na můj vkus až příliš umělecky
No, já tam taky něco podobného pociťuji, ale nazývám to jinak, že je to moc ušlechtilý a správný. Ale nevadí mi to, nepřekáží, ten chlap má obdivuhodnou schopnost balancovat na hraně propasti a nesklouznout do sentimentu, klišé, dobrých a očekávaných konců a laciných řečí, však to píše v těch zásadách:
Kus před propastí se otoč a jdi zpátky. má cit pro míru.