Mám slabost pro Richarda Müllera

tedy – nejen pro Richarda MülleraNaše city a vztahy … jak je to? Někdy to přijde samo od sebe a už je to jak duchna, která tě zavalí a ty najednou nevíš co si s tím máš počít, poddat se nebo podstoupit rozumovou analýzu, která je ale stejně houby platná nebo se krotit a nechat působit čas… někdy to ale vyroste jako strom z nepatrného semene a trvá to napořád … Se sympatiemi k cizím lidem na dálku je to jednodušší. Neobtěžují" nás svými tělesnými projevy, netrápí nás svým nezájmem, svou lhostejností, je to jednostranný vztah, obdiv, pocit vzoru ….. Ale i tito, v našich očích nedosažitelné, osobnosti jsou lidé jako my . Je to opravdu jen pocit, že jsou nedosažitelní, neuchopitelní. My všichni jsme stejní. Máme své sny, potřeby, pocity, svůj každodenní obyčejný život. Můžeme se o tom přesvědčit v deníkových záznamech, svědectvích jejich blízkých a také na jejich osudech, příbězích, které jsou známé. Svět je malý ..

Těch několik vět jsem napsala protože jsem se na chvíli zamyslela nad malým sdělením o Richardu Müllerovi. Je opět na nějaký čas hospitalizován v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Mám pro něho neodůvodněnou slabost, imponuje mi, a měla jsem ráda i jeho otce. Každý je – byl jiný. Nejsme všichni vejlupci všech ctností, i když si třeba někdy – občas tak připadáme nebo se tak stavíme nebo jiným možná jevíme. Takových dokonalých lidských člověků" s ušlechtilým charakterem je moc málo a obyčejně nejsou tak vidět, jsou v pozadí … a tak s vědomím vlastní nedokonalosti můžeme mít rádi i toho nám něčím podobného … Jsou to věci, které jen velmi těžko vysvětluji, říká se tomu krátce TA CHEMIE …
A v tom článku z našeho tisku je odkaz na jeho poslední rozhovor ve slovenském Týdnu:
Štěstí je krásná věc

http://www.youtube.com/watch?v=0JMxZwn3uEg

Rozeznávám
written by: Petr Hapka a Michal Horáček, 1986

Richard Müller

Máš
tucty známých – ale kdo tě zná?
Máš
vlastní píseň – kdo však ví, jak zní?
Máš
pocit, že jsi zakutálená.
Jak drobná mince pod rohožkou dní.

Já však rozeznávám
zvuk chůze, co se odráží
od výloh hlučných pasáží.
Tvou samotu, tvé závaží.
Já vždy rozeznávám
tvé boky, když jdeš ulicí,
tvé vlasy mezi pšenicí,
tvou vůni mezi tisíci.
Já vždy rozeznávám,
hravě rozeznávám.

Máš
pravdu – ale kdo ti za ni dá?
Máš
hlavu plnou utajených snů.
Máš
podezření, že jsi zbytečná
jak malá piha, skrytá pohledům.
Já však rozeznávám ….

Máš
svoje léta, právě jako já.
Máš
na čase jít vlastním barvám vstříc.
Má
lásko, nejsi nevidetelná.
Já věřím, že ti budu moci říct:

Já vždy rozeznávám
tvé boky, když jdeš ulicí,
tvé vlasy mezi pšenicí,
tvou vůni mezi tisíci.
Já tě rozeznávám
jak vlčí máky v osení,
jak prsten mezi dlážděním …
Tvá grácie se nemění
– a tu rozeznávám.

zuzi (taky už zde ta píseň jednou byla, ale já ji mám ráda)