Pár vzpomínek, asociací &

vnitřní prostor

Měla jsem ráno nápad podívat se odpoledne znovu do Chrudimi na Reynkovu výstavu. Udělat si malý výlet. Vzpomínám posledně … paní mi tam nabízela ke koupi starý katalog z jiné výstavy. Hezký, ale já jsem ho bez dlouhého uvažování odmítla. Říkám jí, že kolem nás je neustále tolik různých podnětů, že už nic neshromažďuji, jen velmi výjimečně, že se málokdy vracím (a přece … Norské dřevo, Murakami)….
Přečetla jsem páteční a sobotní Lidovky…. i sport – vím co je to RAKETLON (to není antikoncepční pilulka pro kosmonauty!) a že se zubr vrací zpátky do Německa??? ( to je radosti u sousedů … )
A při tom čtení mě baví nacházet nevšední slovní spojení, třeba jako tohle: Autor má smysl pro utváření prostoru i pro barevné vztahy a pro někdy až brutální akcenty (výtvarník Michael Rittstein).
Také mě oslovilo toto malé  vyznání Theodora Pištěka:
Vábilo mě být sám v autě. Mám vztah k tajemství a v autě zabouchnete dveře a jste tam sama a svět kolem vlastně neexistuje – to se nedá ničím nasimulovat.
SOUHLASÍM: Myslím,že jsem se zde už vyznala ze své lásky k cestování. Vlakem a autem. Mimo sledování krajiny za oknemse  dá také seznamovat a povídat si.  Autem ale jedině jako spolujezdec. Jsem roztržitá.

Vidím to stejně jako TP. Mám ráda intimitu a nemám ráda společenské zábavy – řachandy. Ráda si povídám ve dvojici v soukromém" prostředí. Je jedno jestli doma nebo v kavárně nebo u rybníka, ale aby byla zachována jistá forma intimity. Izolovanost. To si hodně užívám. TP má pravdu v tom, že v autě je prostředí k této činnosti dokonalé. Některé řidiče ale povídání rozptyluje, jako mou dceru, ta mě musí neustále brzdit. Nesoustředí se, když stále klábosím, a vyzývám jí ke komunikaci nepřímými otázkami. Myslím, že toho povídání v autě jsem si užila nejvíc s Alešem. Jednak auto byl v té době jeho chleba (taxík) a když neměl volno čekávala jsem s ním u McD U Divoké Šárky v autě na rito, abychom byli spolu, a když si volno udělal, vyjeli jsme k lesu nebo na vyhlídku a tam si v autě hodiny povídali. Je to hodně komické, ale neměl rád hmyz a proto ani živou přírodu. Miloval ale ta místa dalekého rozhledu. Jednou jsem ho přemluvila u lesa, aby konečně taky vylezl a šel se projít. Bylo tak hezky. Nebudete tomu věřit, ale sotva opustil uzavřený prostor auta, vletěla mu do oka nějaká moucha. To byl mazec a těch výčitek! Od té doby šel se mnou do přírody už jen jednou. V třeskuté zimě. Protože ale na to nebyl zařízen, šel v polobotkách a bez čepice. Za městem si dřepl do klubíčka a prohlásil, že na tu expedici neměl chodit, a že dál nejde a tady chce zmrznout… roztomilý medvídek… možná je vám divné proč milovnice přírody chodila se svým protipólem. No, znáte to, zamilujete se ani nevíte jak! A když se zamiluje i protějšek… hurá – je vyhráno!
Ještě je tu ale jedna kategorie – sexvautě. Zmíním se. Hmmm, moc zářezů do pažby bych neudělala. Je to drobet omezující a když je možnost jiná, vždy jsme jí dávali přednost. Doma, nebo v přírodě je to pohodlnější. V autě jen v noci, když to neodolatelné tetelení člověka přepadne a není pomoci … zuzi
.. A na výstavu jsem nakonec nejela. Přepadla mě zas neodolatelná lenora. Lehla jsem si k televizi, pustila lyžovačku a usnula.

PS vzpomínky jsou ještě docela svěží 2-3 roky nazpět.