aneb Darovat sebe"
Stěžujete si nahlas nebo jen tak pro sebe, že jste chudí? Že nemáte dost peněz nejen na své stoupající potřeby, ale také právě teď možná na dárky pro stromeček pro blízké a třeba i na charitu, která na nás na konci roku číhá" za každým rohem a často používá k tomuto účelu dětských atributů, abychom se snáze smilovali a udrobili ze svého koláče…… a my si říkáme, že už nemáme co dát a omlouváme se sami sobě … sami máme málo a bylo by nám třeba též přisypat :o)))…
Nemá smysl se utápět ještě navíc v těchto starostech, možná jsou zbytečné Rozhlédněte se kolem sebe. Uvidíte třeba ještě chudší, kterým nezbývá než dávat sami sebe a činí tak s ležérní elegancí a vtipně. Z ničeho dělají něco a vystačí s tím co momentálně mají. A neobtěžují… A dokonce někoho dokáží ještě po ránu vzpružit…
Těmi několika větami uvozuji sloupek mé oblíbené Daniely Iwashity, redaktorky Orientace z Lidovek. S některými virtuálními osobami mám velmi silný pocit vnitřní sblíženosti, pocit tajemného spiklenectví, o kterém vím třeba jen já sama a ten druhý to netuší. A možná dobře. Co kdyby to byla jen iluze … nemusíme přece všechno hned chtít zhmotnit … (i když někdy se tolik tolik chce a touží! – ale to není tento případ)
Text s názvem A co my ti chudí dáme" vyšel v rámci sloupků O knihách už v neděli 15. prosince. Není to ovšem vždy čtení jen o knihách. Vlastně nikdy. Knihy, autoři, literární hrdinové jsou inspirací a přirovnáním a vazbou na skutečný život, jehož jemnosti Daniela Iwashita evokuje v souvislosti s těmito literárními přívlastky" a jejichž vzájemné souvislosti poeticky odhaluje. Ne na plný ceres, ale elegantně žensky prostě JEMNĚ. Ale cílí proklatě přesně i v té chaotické pavučině všeho lidského co není vidět. A tak dovolte, abych zde vysadila její sloupek. Myslím, že lepší novoroční myšlenku bych nevymyslela. Darovat s jistotou a přesvědčením sám sebe. Zuzi
A co my ti chudí dáme?
15. prosince 2007
O KNIHÁCH
Umírající kobyla prý nejvíc kope. Ještě víc snad kope umírající rok. No nejsme chudáci? Světla málo, lidí a únavy hodně. A když hledáme dárek, něco pro někoho, zpívají nám k tomu reprodukované děti: A co my ti chudí dáme? Darovat ti co nemáme!" V dobročinné panice pak házíme do kasiček, posíláme na konta, rozdáváme dobrá slova padni komu padni – protože Já jsem chudák" zní ze všech stran.
Co podstatného by se v dnešním světě mohlo změnit?" ptaly se jednou Timesy vážených osobností a přišla odpověď: Vážení! Já." Dnes si to můžeme přečíst v knize Úžas, radost a paradoxy v díle G. K. Chestertona (Karmelitánské nakladatelství). Ani Chestertonův hrdina Otec Brown radikálně neměnil svět, působil však na něj tím, že ho dobře pozoroval, jemně testoval. V povídce Modrý kříž (první v souboru Otec Brown, nenápadný detektiv prozřetelnosti, MozART) dal třeba v restauraci do cukřenky sůl – a čekal. Záhy zjistil, že v kněžském taláru proti němu nesedí kolega, ale muž, který něco skrývá. Před odchodem z lokálu proto otec Brown ještě nonšalantně hodil na stěnu talíř polívky. Tak poskytl první dvě indicie geniálnímu detektivu Valentinovi, který neměl žádnou stopu, ale měl metodu Počítat vždy s nepředvídaným". A tak si všiml.
Úspornost Chestertonovy odpovědi i neverbálních znamení otce Browna nejsou gestem chudáka, ale chudého, který si uvědomuje, že má zrovna minimum času a prostředků – a tak pracuje s málem. Počítat s nepředvídaným a nahrazovat humorem maso, chléb, tabák, kamna" uměl také nakladatel, který v roce 1918 otce Browna uvedl do Čech – Josef Florian. Ve Staré Říši vytvořil z ničeho mnoho cenných knih, které se staly luxusním, sběratelským zbožím, a dnes i objektem loupeží. O Florianově neuvěřitelném nadpřirozeném účetnictví" můžeme číst v monografii Jitky Bednářové Josef Florian a jeho francouzští autoři (CDK), z první ruky pak v rozhovoru s Florianovými syny Janem a Gabrielem Být dlužen za duši (Host) a nepřímo i v novém dvojjazyčném vydání Kafkovy Proměny s ilustracemi Wilhelma Wessela (Slovart). Proměnu totiž poprvé česky vydal právě Josef Florian.
Kdyby dnes viděl v knihkupectví obě zmíněné Chestertonovy knihy (letos jich však vyšlo víc – v CDK Autobiografie, u Toužimského a Moravce objemné Povídky Otce Browna), možná by se nezaradoval z jejich podoby, která antibrownovsky užívá maxima prostředků a minima invence. Chudáci obálky! Mohly by jej však potěšit jiné nové knihy – třeba překlady z nakladatelství Opus. A nejspíš by ho pobavilo i tohle:
Ráno co ráno stojí jako stráž u východu kostela svatého Ignáce na Karlově náměstí v Praze dva žebráci. Nikoho nezastavují, neurážejí inteligenci kolemjdoucích nepravděpodobnými příběhy o ujetém vlaku, nevydírají. Tihle dva mlčí. Jejich vystoupení má však jasnou dramaturgii: muž po levici je smutný a muž po pravici se směje. Nejsympatičtější na tom ale je, že pracují spolu. Žádají tak po vycházejícím, aby se rychle rozhodl buď pro smutek, nebo veselí, anebo dal dvojnásobek. Tím si ovšem zdvojnásobují i riziko, že nedostanou nic. Nejspíš jsou kamarádi. Potkat takové nemluvné lidi po ránu, to vzpruží.
Kdo je tedy chudák? Kdo každou písničku končí slovem nemáme". A chudý? Kdo pokračuje: My ti zazpíváme!" A zpívá, tancuje, říká vtipy nebo mlčky žebrá ve dvojici se svým pravým opakem. Z ničeho vytvoří něco. Nenutí nás, abychom ho litovali. Ale vždycky se nějak nenápadně stará, abychom se z dávání mohli radovat.
***
Co podstatného by se v dnešním světě mohlo změnit?" ptaly se Timesy. Chesterton tehdy odpověděl: Já."
O autorovi| Daniela Iwashita, redaktorka Orientace
