Pocit letošních svátků

Vlakem do Pardubic a dál

Chtěla jsem původně z Prahy odjet domů autobusem, ale změnila jsem plán. Rozhodla jsem se pro vlak. A následující události mi daly za pravdu. Zažila jsem kouzelné návěští štědrého dne, které u mne překonalo svým svátečním pocitem i samotný štědrý den…
V Praze jsem měla chvíli čas, tak jsem si prohlédla Hlavní nádraží. Je trochu jiné. Objevila jsem několik luxusních obchodů s oděvy a krásnou secesní kavárnu v kopuli. Nevím, zda tam byla i předtím, ale já ji spatřila poprvé. Škoda, že nebyl čas nasát do sebe její atmosféru noblesní, ale zde trochu mile omšelé, první republiky a popít černou kávu u kovového stolečku. Snad … určitě … příště ….. V uzavřené zóně pro majitele platné jízdenky jsem byla vtažena do plastového křesílka a namasírována černým polštářkem s elektrickým pohonem. Nejen krční páteř, ale i bederní jsem si nechala ošetřit a účinnost masáže mě mile překvapila. Nebylo to žádné lechtání, pocit byl docela věrný – jakoby mě pořádný chlap plynule a důkladně přejížděl palci podél páteře a ještě o kousek dál. Nepopsatelné, to se musí zažít. Prostě slast na Hlavním nádraží! Ptala jsem se po ceně a měla jsem štěstí! Ten den byla cena příznivě snížena dovozcem o 50 % na 4990 Kč. A nemusela bych platit hned!
Vlak měl 5 minut zpoždění, tak jsem ještě chvíli vrněla na plastovém křesle a pak už spěchala na 5. perón. Tolik lidí chtělo jet mým směrem… Ve vlaku bylo narváno, a tak nás několik stálo v uličce. Tak legračně. Uprostřed nikdo a oba konce člověk vedle člověka. Ale bylo to pěkné. Trochu jsme si povídali a občas se zasmáli.To když jsem otevřela okno a požádala mladíka vedle, aby mi ho zavřel a on ležérně jednou rukou šel na to. To bylo smíchu, když to nešlo zpočátku ani oběma! A na druhém konci se strhla ještě v Praze Vršovicích hádka. Chodbu tam zavalila dvěma obrovskými kufry (reflexně modrým a růžovým!) cestovatelka sedící na místenku v kupé. Vedle kufrů tak 1-2 metry fuka a dál kufr a chlap, který byl unaven a seděl na zemi. Následující akt dal celému vagónu poznat, co je to za neoblomného pařeza. Nastupovala skupinka lidí a zasekla se právě za tím starším mužem s typickou mentalitou týpka, který má ve věci jasno a neustoupí ve svém názoru ani o píď nedbaje logických argumentů. Paní v čele rodinky, evidentně inteligentní a asertivní žena, se jala vyjednával s oním muže, Slušně ho požádala, zda by si své zavazadlo neposunul a také sám sebe o tu volnou vzdálenost. Ne. Tak mu to vysvětlila v klidu poloopatě a logicky. A že za ní stolí dva muži v otevřeném WC. Také ne. Muž nedbal a stát si na svým. Žena to zkusila ještě několikrát po dobrém a neochvějný klid toho muže ji zbavil všech zábran. Začala mu tykat a posílat ho i s jeho kufrem do prdele atp. V době adventu se tam strhla taková slovní strkanice, že podobnou jsem velmi dlouho neslyšela. Vlastně jednostranná. Muž si toho slovního vodopádu nevšímal, klidně se vymlouval na ty dva tlusté kufry a nehnul se ani o píď. Žena šla do fistule a její muž jí zezadu radil: Prosím tě to neřeš. Tak postupně vychládala až vychladla úplně. Přestala komunikovat.
I já jsem ale měla legrační příhodu. Rozloučila jsem se se spolucestujícími, popřáli jsme si svátky" a vystoupila jsem. Místo v Pardubicích v Přelouči. Naštěstí jsem stačila rychle nalézt zpátky do jiného vagónu. Nepoznávala jsem to nádraží , bylo jiné než v Pardubkách obyčejně bývá …

… A tak už nám neexistuje pardubická nádražka… Přišla s tím Bára! A tak mi to sepnulo! Slyšela jsem nedávno v televizi, že České dráhy zahájili hnutí za kultivaci nádražních budov. A postiženo jich bude mnoho, mnoho. Už pracují i na šlechtění nádraží v Havlíčkově Brodě (nádražka), o Praze jsem mluvila …

Mám hodinu času a tak se jdu podívat. Opravdu, jako všude jinde v těch stravovacích řeřězcích, kam já vůbec nechodím. Protože u nás nejsou a také jinde je nevyhledávám. Čisté sterilní prostředí, kde je všechno jako ze škatulky a na svém místě. Nic lidského, taková fabrika na najedení bez osobní charakteristiky. A bez obsluhy. Sortiment jako všude jinde. Bagety, hranolky a nevařej turka. A ke kafi nemaj nic sladkýho, že teprve začínaj! Ach jo … kofola a kafe z prášku, sedám si a trochu se vrtím a rozhlížím a vytahuju noviny a ZABYDLUJU SE. Mám hodinu prodlevu.

A stala se nepochopitelná věc. Sedím v pohodě, popíjím prefabrikované nápoje v prefabrikovaném prostředí, občas juknu na televizní obrazovku, čtu nepořádně noviny a v uchu mi zní hudba … zní hudba a já najednou zažívám zvláštní pocit pohody a štěstí. A k tomu identifikuji hlas Karla Gotta … jsou svááááátky. Stal se zázrak!!! Já si tady v té neosobní atmosféře tiše chrochtám blahem!

Rozhlížím se kolem sebe a mé dobré rozpoložení se znásobuje. Vidím Betlémské světlo a jeho společníky – skauty. Sedí si tam u stolku a pijí čaj…

Přicházím blíže a dovoluji si fotit. Podle domovenky doma identifikuji lokaci – Brno! Pošlu jim fotky. Budou překvapeni, protože jsem jim nic neslíbila.

Vzbuzují trochu pozornost, přichází místní štamgast.

 

Do restaurace se dá chodit i zvenčí, a tohle je oddělený box vpravo od toho vchodu vpravo. Myslela jsem si,že je tak opticky oddělen prostor pro kuřáky, jako za starých dobrých časů, ale kouřit se nesmí nikde. Tedy … nesmí … nikde to není napsané, ale nejsou nikde popelníky a na stolcích jsou umístěny malé cedulky děkující že zákazníci zde nekouří. Takže tohle je pravděpodobně salonek pro uzavřené společnosti…

Moje poselství pro Vás z nové pardubické nádražky. A abych nezapomněla … s tím betlémským světlem jsem jela ve vlaku až domů … zuzi

http://youtube.com/watch?v=rLxTpsIVzzo