Uvnitř a venku

…

Umění existuje odpradávna. Můžeme to brát jako fakt a můžeme se také ptát kdy se tu objevilo, a jaká je jeho funkce či postavení v tom všem co nás obklopuje. Mně asi zajímá nejvíc v tom smyslu, jak úzce nebo bych řekla jak bytostně je svázáno umění se svým tvůrcem. Tedy zajímá mne to až KDYŽ potkám nebo objevím NĚCO, co mne uvede do stavu absolutního pohnutí … jsem v tu chvíli unesena krásou a dojata, a někdy se i rozbrečím (to se mi stalo na výstavě B. Reynka. No, byla jsem tam sama, tak jsem se tomu poddala).

Moc hezky to řekl Martin Dostál a já sama nenaleznu výstižnějších slov. S těmi jeho se zcela ztotožňuji a neuměla bych své pocity vyjádřit lépe než on, proto CITUJI:

Osobně se řídím jedním osvědčeným obyčejem. Narazím-li na fakt výborné dílo, umělce, výstavu, barák atd., zvýší se míra mého zaujetí natolik, že mi okamžitě naskakují odpovědi na smysl lidské existence. Energie se rozproudí a já vidím, že něco, co dělám a kudy chodím a na co koukám, mě přesáhne a vtáhne a chvíli udrží v napětí života. Vše ostatní je pak jen banalita. V umění i mezi lidmi.

Ano, snad jedině tak se dá poznat co je plytké a bylo vytvořeno třeba s cílem uspokojit jistou cílenou skupinu lidí nebo vzniklo pro peníze, což se někdy nevylučuje… (ovšem existuje absolutní KRÁSA? obecná??? já říkám opatrně že jo!  ). Jsem zastáncem hesla Umění pro umění, nikoli Umění pro lidi. Předkládám zde ten názor černobíle, i když existují jistě výjimky a také jemné nuance a také hluboké zaujetí umělce pro vybrané téma… Stejně si ale myslím, že nejlepší dílo v širokém  smyslu slova vzniklo když člověk tvořil pro sebe, protože nemohl jinak. I za cenu malé srozumitelnosti. Psala jsem o tom nedávno v komentáři – jsme rozmanití, ale něco společného – shodné cítění – občas někdo s někým má, a tak na každý výrobek" existuje kdesi i kupec". A o to je pak úžasnější vnitřní poznání konzumenta", že si s tvůrcem padl bezvýhradně do noty. To by mohlo být to souznění :o), ne?

Jmenovala bych jen dvě jména – Vincent van Gogh a Bohuslav Reynek. Nejsou osamoceni, ale jsou velmi výrazní. A já nejsem historička umění, jen milovnice … tak toho také více neznám. než znám…

Nechci ale v té souvislosti na někoho zapomenout …  na pravěkého člověka a jeho skalní kresby ve španělských a francouzských jeskyních. V Lascaux a Altamiře. A zrovna se to hodí! V LN, Orientace z 24.11.07, byl publikován na toto téma (jeskynní malby z doby mladého paleolitu) text Martina Rychlíka Jak hluboko leží umění" inspirován a vycházející z třech titulů knih, zejména Mysl v jeskyni: vědomí a původ umění, David Lewis-Williams, v překladu Aleny Faltýskové vydalo nakladatelství Academia, Praha 2007).

Dovolte, abych přejala z tohoto textu začátek a konec, kde autor cituje z knihy Mysl v jeskyni (začátek) a nakonec se vyjadřuje k tématu … vnitřní pocit opojné krásy z umění. zuzi

"Neexistuje větší archeologická hádanka než podzemní umění mladého paleolitu v západní Evropě. Průzkumník, který se skrčí a bude se v naprosté tmě plazit úzkou podzemní chodbou více než jeden kilometr, bude klouzat po bahnitých březích a brodit se vodami temných jezer a skrytých řek, aby na konci své nebezpečné výpravy našel malbu vyhynulého huňatého mamuta nebo mohutného hrbatého bizona, už nikdy nebude tím, kým byl na jejím počátku. Zablácený a vyčerpaný bude hledět na nekonečnou terru incognitu lidské mysli…"

"Ani tisíce slov, teorií, výkladů či přístupů však nevypoví tolik, co dokázali dávní umělci, kteří již celou věčnost dlí za skalní stěnou. Archeolog Jiří Svoboda popisuje v knize Mistři kamenného dláta (1986) nádheru Lascaux, jež byla roku 1963 uzavřena a nedaleko v Montignaku zbudována její kopie, následovně: Malby ve vstupním sále jsou charakteristické především zvláštním, až surrealistickým stylem, kombinujícím různé perspektivní pohledy. Návštěvník stojící uprostřed sálu má pocit, jako by byl obklopen pomalu vířícími kruhy nadpřirozených zvířat. Směr pohybu určuje souvislá řada býků v nadživotní velikosti, zakončená neforemným čtvernohým tvorem s přímými rohy. Před žádným jiným, byť propracovanějším celkem paleolitických maleb se neopakuje pocit trvajícího, nekonečného pohybu tak sugestivně jako zde." I proto není divu, že když sem, k jednomu ze zřídel světového umění, dorazil významný americký archeolog, pouze mlčel. A polovinu z ochránci povolených dvaceti minut proplakal."