tak s odboráři
Pohybuji se ve stále stejném kruhu, myslím mezi stejnými lidmi. Ale spíš jsem sama než mezi lidmi. V pátek jsem seděla na schůzi naproti panu P. Povídali jsme si tak beze smyslu, jen aby se zabil čas. Vlastně nevím o čem bych si chtěla s panem P. povídat. Neznáme se skoro. Ale on znal mého tatínka. Začal zeširoka, ptal se odkud pocházel a jak se dostal ke skautingu … Pak si vzpomněl, jak ho jednou potkal u autobusu a jak si stěžoval.že je mu špatně…. A pak prý to šlo ráz na ráz … Poslouchala jsem ho a bylo mi z něho nanic. Pak se zeptal na co vlastně tatínek zemřel … řekla jsem mu, že to nevím a že se o takových věcech bavit nechci, že je to pro mne stále bolestné… Nechápu proč někdo otevírá taková témata anebo je to normální se bavit o smrti tatínka?
Nevyvolávám si vzpomínky na tatínka, protože to stále hodně bolí natož o něm s kýmkoli hovořit. Ani s maminkou o něm nemluvím, přesto je podvědomě stále se mnou…. Myslím, že nejdůležitější v životě je objevit v sobě smysl pro vnitřní harmonii a být vnitřně šťastný, aby ani nepříznivé vnější okolnosti člověka neporazily. Ale jak v nich dlouhodobě setrvávat? Přizpůsobit se? Nebo proti nim bojovat? A jak když je na to člověk úplně sám? A jakými prostředky? Nebo udělat radikální řešení? Jedno mě teď čeká a nebude to nic příjemného. Ale setrvávat v tomhle stavu je nemožné. Mělo by se to už brzy pohnout, i když se to zatím stále protahuje.
S panem P. jsme si také povídali o jeho třicetiletém synovi. Je dost svérázný. Snažila jsem se vystihnout jeho povahu jedním slovem, ale nějak mi to nešlo, pan P. se mě zeptal … myslíte že je nesmělý? To bych neřekla, řekla jsem, mně se zdá, že to je pořád takovej skaut… ze mne vypadlo…. 
Pan P. mi ale oponoval, že nesmělý je a přidal příhodu … Když začal syn dojíždět do gymnázia, styděl se zeptat, kde je autobusová zastávka a došel poprvé domů pěšky. Za 4 hodiny. … pousmála jsem se, ale nepřišlo mi to tak moc divné. Tohle se dá pochopit…. Tedy já se do těch pocitů dovedu vžít – přestože jsem jiná. …
Ze schůze jsem odešla hned po večeři. Byla klasika kuřecí s broskví a sýrem, obloha a hranolky nebo brambory. Převlékla jsem se a šla se podívat co je nového. Koukám a nevěřím svým očím… nesmělý chodec má svého následovníka! A ten to vzal pěkně zgruntu – Ztracený Litevec šel z Německa domů pěšky… zuzi
Na odborářské výročce 1. (zuzi a pan P.)
Sníh jako testKdyž ho dostatek napadne a nesmělý syn bude jásat, že padá níh a budem delat huhulálá, tak je jasný. . . a hezký večer
…hele zuzi, výstižné slovo je “trouba”…:-))) kdyby si seděla příští rok opět naproti panu P.
Leni, mám plán skončit v odborech. Ještě si však vyberu bonus – příspěvek na oční obruby.
vida, na co odbory přispívají! a Léňa má pravdu… je to obyčejnej trouba! prdlajs nesmělej…
Já jsem opravdu nedovtipa, toho troubu jsem vztáhla na starýha P., hmmmm na mladýho bych si to netroufla on je taková neidentifikovatelná kompilace Goldflama, Luďka Soboty, skautíka a ještě je to inženýr. Ale snad už se otrkal, teď je z něj Pražák… !
pche, odbory…to se pak nesmíš divit
… někdy někam vlezeš a pak tam setrváváš s podivuhodnou zarputilostí …
promiň zuzi…ale když se snažím spojit si goldfama se sobotou a skautem…tak mi z toho zase vyleze jen Ignacius…:-)a ne že by nemohl mít svoje osobní kouzlo nebo stát se kultem…:-)))a to, že vystudoval VŠ a bydlí v praze…je právě ten paradox – jako u foresta MRK!
Ano, to je naprosto úplnmě přesné, ten příměr jsem hledala!, sakra to jsem ho dobře připodobnila, žes to objevila za mne Forest Gump!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! (ráda si s ním povídám, když se někdy staví, je.. čistý)