…Nemohla jsem usnout. Včera napotřetí neodjel do školy a na internát odevzdat cizí věci a přivést svoje věci. Odpoledne jsme měli oba přijít na kontaktní místo s vyplněným formulářem jeho rukou. Sedla jsem si k němu a vyplnili jsme, ale vydala jsem se sama. Nanic. Někdo pro něho přišel a on odešel. Večer jsem na něho bezmocně čekala, ale zmohla mě únava. Probudila jsem se po půlnoci, nebyl doma. Nemohla jsem už usnout a měla strach. Zaštrachat klíči v zámku jsem slyšela kolem půl druhé, po 9 hodinách. Zalil mě pocit úlevy a opadly obavy. Je doma. "Kde jsi byl celou dobu", ptám se. "Venku", odpovídá. "Napiju se a jdu spát". Vypínám počítač a jdu se na něho podívat. Už spí, kašle ze spánku a jeho bunda se válí na zemi a pěkně smrdí kouřem. Ulehám i já a jsem v tu chvíli paradoxně šťastná. Je doma a spí. A hned jsem v limbu. Ráno vstávám v 5 hodin a chystám se do práce. Jdu ještě pro uhlí a nakládám kamna až po vrch, aby nebyla doma zima. Z práce přijdu až večer. Neodolám a jdu se na něho podívat Spí.A jako teď každý den ho budím slovy- říkám, že jdu do práce. Aby za mnou přišel kdyby něco potřeboval. Poránu je to ještě on, pak už ne. Přistupuji k němu blíže, chci ho pohladit po tváři. Ptá se, co je. Říkám, chci tě pohladit, přijdeš mi smutný…. Nechá mě, abych v jeho polospánku přejela dlaní po jeho tváři, děkuje a já odcházím … a hlavou mi bleskne malý strach co bude dál, ale hned ho od sebe odháním, abych nebrečela. … zuzi
… dostala jsem včera od O. a L. :
Peří
Byl tu pták a byl křídla,
zázrak písně ze zášeří.
Větev na ohnivém keři
v mlze smrti na trn stydla.
V opadalém listí zbývá
z obou křídel kůstka křivá,
lebka, živá veš, hrst peří.
Popel. V šedi jiskra živá,
žhavá jizva po naději,
ústa, jež se ještě chvějí,
krvavá, už nesmělá.
Krev na prstech anděla,
na dveřích tmy, na veřeji.
Popel na čela.
B.R.
Dávno jsme se neviděli
Snad někdy víš proč a komu.
Paty nevytáhneš z domu.
Sbírají se z hrnce světa,
jako krvetoku řeka.
Dávno jsme se neviděli…
Vybízen jsa ze dna skrýší,
pozachumlán v měkkém plyši,
chtěl bys vyjít srdce v dlani,
splnit si své dávné přání.
Ale vykukuješ zpoza,
čekáš stále ránu do zad.
Tak se vrátíš, sedíš sklesle,
jako v elektrickém křesle.
Těšíme se na sobotu,
na zahradu, na setkání.
Ale tolik hustých plotů,
tolik závor v bráně brání.
Prstům, zkrvavené dlani.
Těšíme se. Na neděli.
Ale tolik zdí nás dělí,
nerozbijeme je čely.
Kosti plotů, žebra mříží.
Okna zarůstají kříži,
trny, oprátkami, hřeby.
Slibů stín se ve skle šklebí.
Zdiva rostou. Tma se chlubí.
Hvězdy svítí: mrtvých zuby.
Svítí zlatem. Proč a komu?
Vrátíme se. Sami. Domů.
(hudba Zelí a Slum/text Bohuslav Reynek, M.E.)
http://bandzone.cz/slum pisen Davno jsme se nevideli
nebo: http://www.slum.wz.cz/davno.php
