Bohuslav Reynek (1892 1971)

básník a grafik

Bohuslav Reynek (1892 -1971), básník a grafik,

prožil většinu života v dobrovolné samotě svého petrkovského statku. Stal se inspirací, ale sám se nenechal ovlivnit dobovými směry a trendy. Pronásledován osudem a nepřízní doby, žil prostě se svojí ženou, syny, básněmi a grafikou, kterou škrabal po nocích za světla svíčky do měděných destiček. Od šedesátých let se stává známou postavou intelektuální scény. Aniž by se náhlou slávou nechal ovlivnit, dál žil v ústraní a zemřel tiše – tak jak psal, kreslil a žil.

Jediným výtvarným vzděláním Bohuslava Reynka byly hodiny kreslení na jihlavské reálce. A později kniha o grafice, kterou dostal od Vlastimila Vokolka na vlastní žádost, aby se mohl přiučit technice suché jehly.
Zaujat básnickou sbírkou Ta vie est lá … (1923) vydal se do Grenoblu, aby se seznámil s její autorkou Suzanne Renaud (1889 -1964). Roku 1926 se s ní oženil a do roku 1936 žil s rodinou pravidelně půl roku ve Francii a půl roku v Petrkově, kde po otcově smrti zůstal trvale a ujal se řízení statku.
Za německé okupace byl v přinucen pronajmout statek Němcům a v červnu 1944 opustit Petrkov. V roce 1945 se vrátil do Petrkova a opět hospodařil na statku, který se však roku 1949 stal součástí Státních statků v Petrkově; jako jejich zemědělský dělník pak pracoval do roku 1957. Básník s rodinou žije v tomto polorozpadlém rodinném zemanském statku v osamění, stává se z něj pastýř, jehož siluetu je možné vidět na strništích v podzimních mlhách. Vstává ve tři hodiny ráno a dokud se neuvaří brambory pro prasata, která na statku v Petrkově chová pro zemědělské družstvo, ryje suché jehly do plechu.
V posledních dvaceti letech života věnuje této střídmé technice veškerý svůj čas a síly. Výjevy z Bible umístěné do krajiny kolem, mytické postavy v reálných životních dekoracích, motivy krajiny, domova, zvířata. Padesátá léta jsou časem Joba. Biblická postava zatížená mnoha ranami osudu má autobiografický rozměr. Básník Reynek se svojí ženou žijí v strašlivých životních podmínkách, o hladu v domě, kde vládne ledový chlad. (Pro Ni to nebyla asi žádná slast a od konce války umělecky netvořila). Lidské, grafické a básnické dílo je tak prorostlé navzájem jako u málokterého umělce.

Reynek se až do své smrti věnoval především grafické tvorbě a psaní poezie. Až v roce 1964 se uskutečnila první poválečná výstava Reynkových grafik v ústeckém Divadle hudby. Z Reynka se stal objev sezóny, výstavy následovaly jedna za druhou. Petrkov začaly navštěvovat televizní štáby a novináři, na návštěvu přijížděli studenti, umělci, básníci.
Petrkov se stal kultovním místem pro uměleckou generaci 60. let. Reynek se svých výstav nezúčastňoval, televizních štábů si nevšímal a novinářům odpovídal pouze jednoslabičně. Ze své tiché samoty se nenechal nikým a ničím vyrušit.

Zemřel 28. září 1971 – byl pohřben vedle Suzanne Renaudové v hrobě svých rodičů na hřbitově ve Svatém Kříži u Havlíčkova Brodu.

Přečtěte si prosím Vzpomínky Daniela a Jiřího Reynkových na otcovu grafickou tvorbu, které dokreslují portrét tohoto do sebe obráceného muže (grafické listy nečísloval a měly pro něj cenu pouze když je tvořil … ). Syn Daniel je autorem knihy: Z vln, které zkameněly, vydané KN v letošním roce, texty otce a matky doplňují fotografie petrkovského rodinného hnízda a fotky si můžete prohlédnout i na webu Jedináka z Reflexu a je tam odkaz i na text Jiřího Rulfa

(u bubliny fotky B. Reynka u kamen mám chybně uvedeno jméno, má být Bohuslav nikoli Bohumil, jsem roztržitá, díky) 

***
Žebř Jakobův
Nestrachuj se
Trpíš-li a máš-li za to, že toho je příliš, uchop svoje srdce, stiskni je, aby na chvíli nekřičelo, a potom pohleď a pomni: na Golgotě strmí žebř Jakobův, to jest kříž, a na něm je Pán, kterého tam zdvihli, a výše nemůže sám ani o píď, a daleko jest odtud do Království, kam se mu Otec skryl s bezmeznou ironií. Nijak se nevznáší v lehkosti ducha, ale je tažen k zemi, až mu to rány trhá, visí jako bezduché maso a nic mu nezbývá, ačkoli je Bůh, než aby jej mrtva složili na zem a pohřbili do země a potom aby prošel peklem, než bude vzkříšen a oslaven, než vstoupí na Otcovu pravici. – Nestrachuj se tedy na svém žebři, drží tě hřeby bolesti, abys nespadl nevčas ani nevčas nevzletěl; táhne li tě země, je to dobré, má právo na tvoje tělo a její krev je lázní na obmytí z pyšných úšklebků Luciferových, které se odrazily v Evině tváři, když poslechla hada, a které dědíme a roztahujeme.

Stopa

Zachvěl se krajem první sníh,
veliké hvězdy do haluzí kreslí.
Slibuje radost dětských Půlnočních
těm, kteří tíhu touhy nesli.

Díváš se. Duše neví kam,
v plachosti pátrá, popaměti kráčí,
vrací se věrně k žalu pasekám
po vůni listí, po pěšince ptačí.

Pěšinka ptačí náhle ustává,
pták vznesl se a zůstala jen bílá,
bolestná krása, divá dálava,
v níž stopa Návratu se objevila.

Říjen

Za mlhy clonou
z krvavé řízy
říjen se svléká.

Z hájů a hroznů
vytéká ryzí
zlatá řeka.

Přelévá říjen
z dlaně do dlaně
vody a mraky

V nich mihotá se
luna, zrak laně,
s vichry a ptáky