Obavy a knihy

a tak trochu o důležitosti rozhovoruJsem unavena a vyřízena po všech stránkách. Ještě nejsem zdravá, přesto jsem se dnes jako zdravá chovala a teď místo toho, abych zalezla pod peřinu a potila se, sedím a píšu. Nechci zůstat sama s černými myšlenkami ve tmě, proto se zdržuji v obytné části domu v teple a světle a čekám a píšu a neklidná jsem jen v podvědomí, tak zdánlivě, protože se snažím ten neustále dotírající pocit zmatku a strachu přehlušit prací….

Nejsem v pořádku, mám slabou horečku a bolí mě klouby a tělem ještě putují bacily. Přesto jsem to dnes riskla a absolvovala tři obřady. Potřebovala jsem peníze. Poslední dobou se mi nějak ztrácejí. Dopoledne jsem vyprovázela v jiném městě dvacetiletého muže, který spáchal sebevraždu z nešťastné lásky, odpoledne starší ženu a jednoho dědečka. Celý den ale stejně myslím na Honzu. Začíná se to s ním sešupovat jako na lyžařském můstku a mne strhává s sebou. Dostáváme se oba do izolace. Já skrz něho. Nemám moc svých" lidí, tak na prstech jedné ruky? A teď jsem postupně přišla nebo přicházím o čtyři z nich. Ty na prvních místech… Připomíná mi to nápadně poslední léta manželství s alkoholikem. Beznaděj. Přetrhané vazby. Ztráta respektu a prestiže. Izolace. Neschopnost vzájemné komunikace. Zmar. Jsem rozpolcená a nejsem schopna reálně uvažovat a jednat. Neustále odkládám rozhodnutí co dál….

Knihy, co jsem nečetla :

 Poslední měsíc nebo dva jsem nepřečetla žádnou knihu, ale nevynechám příležitost, abych si přečetla spoustu recenzí na ně. Přiznám se, že někdy mám obavu, že recenze na určitou knihu je lepší knihy samé. Naposledy se mi toto vědomí přihodilo pře četbě textu Daniely Iwashity Myslím na pánve v kuchyni (mimochodem doprovod tvoří můj oblíbený obraz Hvězdná noc van Gogha) – týká se románu současného norského spisovatele Jona Fosseho: Ráno a večer
Úryvek recenze (jakoby objasňuje stav, který popisuji nahoře) :
Svět vztahů u Fosseho často představuje hluboký zdroj tísně, svět práce se proti tomu jeví přátelsky. Člověk, který čte nebo píše, dívá se nebo maluje, jde nebo se plaví, má pokojnější pohled než člověk (a třebas týž člověk) čekající: čekající na určité slovo, na něčí příchod, na odpověď nebo jen vyslechnutí. Při práci bereme do rukou věci – na rozdíl od vztahů pevné. Ať jsou to šaty, hrnek, dýmka, knížka nebo štětec, věci činí život srozumitelnějším než řeči, na věci se dá spolehnout. Neohrožují, mlčí a slouží.

Neúplný seznam titulů, co vyšly v poslední době a mohlo by to stát za to:

Murakami Haruki: Afterdark (román o jedné obyčejné noci v japonské metropoli, to hlavní je, že si Murakamiho hrdinové hodně povídají, a tím se odkrývají nejen před těmi s nimiž mluví, ale také před námi a především se něčeho podstatného dobírají. Proto ráno budou jiní, než bylo večer. Něco nepatrného se v nich pohne, něco co bylo zadrhnuté, protože nebyla příležitost v rozhovoru. Protože jedině v proudu řeči může k tomu nepatrnému pohybu – najednou nečekaně – dojít ( z recence LN)

Umberto Eco: Dějiny ošklivosti (tvoří protějšek k jeho knize Dějiny krásy … která z knih by vás lákala otevřít a rychle prolistovat dříve?)

Jonathan Coe: Pár trotlů (v románu autor líčí příběh chlapců či mladých pánů z jedné školy v Birminghamu. Na pozadí jejich školních lásek, průšvihů či sportovního zápolení promítá obraz britské společnosti 70. let minulého století) – tuhle knihu mi doporučil Mirek ze Sněžníka a docela na jeho tip dám.

Anna Zonová: Boty a značky (oproti předchozím knihám Červené botičky a Za trest a za odměnu – obě z prostředí moravských Sudet, zde vystupuje do popředí příběh – autorka v něm sleduje obtížnost komunikace mezi lidmi, zejména mezi nejbližšími) – Tuto knihu měl Mirek do vlaku…

Markéta Pilátová: Žluté oči vedou domů (Knížka o hledání domova, o potřebě někde zakotvit, najít místo, kde by člověk a věco patřili k sobě". Čtyři hrdinky románu jsou v situaci, kdy znovu začínají – v Praze a v Brazílii a pokoušejí se dobrat toho, jak moc si historie zahrála s jejich životy a láskou.

zuzi (nezakázala jsem komentáře, ale prosím nekomentujte, nechci odpovídat)