den třetí – pátekDnes odpočinkově, užít si to. Vstaly, zabalily a zavazadla soustředily na jednom pokoji. Dnes ráno jsme šli s Evou a Lenkou z Jičína dvouřadým stromořadím lip na tzv. Valdštejnskou lodžii. Je to barokní komplex stojící na hlavní ose Valdštejnovy komponované krajiny. Dominantu tvoří nepochybně letohrádek s velkorysým průčelím obráceným do Libosadu.
Valdštejnská lodžie je jednou z nejvýznamnějších kulturních a stavebních památek Jičínska. Je součástí komponované krajiny, jejíž koncepce byla založena za dob Albrechta z Valdštejna.
Lodžie byla vybudována v l. 1630-34 dle plánů italského stavitele N. Sebregondiho a drobně přestavěna v r. 1813. K ní náleží rozsáhlá obora a park zvaný Libosad.
Oblast Libosadu je velmi magická a tajemná. V oboře, schován v lese, se nachází rybník a na jižním okraji Libosadu je částečně poničený židovský hřbitov.
My jsme obdivovali pouze letohrádek v ranním slunci a prošli jsme částí parku ke grottě – umělé jeskyni s poustevníkem.
Vraceli jsme se druhou stranou stromořadí zpět, do města. Rozloučili se s Evou a zamířili opět na zámek. Již předtím jsme se obě shodli, že navštívíme znovu Tajná přání … Tentokrát jsme svým opakovaným příchodem vzbudily údiv a nedůvěru a hlavní "čarodějka" si nás přetáhla mimo. Domlouvala nám vážně, abychom si nemyslely, že se ta přání opravdu splní. Prý mohou a nemusí. Opáčila jsem, že máme obě vysoké školy a víme o co jde, ale stejně na to věříme. To dodala už Lenka. A tak jsme šly znovu do tajemné chýše a kouzlilo se. Tentokrát jsem pociťovala, že tak nějak opravdověji. Ještě obhlídka kamery obskury a potom už jen procházka náměstím a šup do myší díry na kafe a tak. A pak už nám jel autobus a vlak. Na nádraží jsem litovala, že nemám fotoaparát, protože to jičínské je docela zábavné, tedy jsou tam věci, s kterými jsem se už dávno nesetkala. Například nemají světelnou tabuli odjezdů vlaků a ani nehlásí rozhlasem. Prostě donesou na perón ceduli, aby člověk věděl kam má nastoupit. A také nádražka! Už dlouho jsem žádnou novou neobjevila….
A to je konec mého pohádkového Jičína. zuzi
Taka to musí být……hezký nádražíčko.
Jé, zuzi, Ty víš, co je kamera obskura? Se blbě ptám, že? Já o tom teď četla v souvislosti s nějakým malířem, slavným, a teď nevím jakým, takže z toho vyvozuju, že už mám v hlavě sdostatek nasráno *smíííích*
líbí se mi stará nádraží, kde se zastavil čas někdy před 20 i více lety a nádražky, to je vůbec svět sám pro sebe. Kamera obskura – je taková legrace, ale viděla jsem to poprvé ve skutečnosti. Krabice a systém! (zrcadlo a díry)a zapomoci světla se objeví obraz na papíře, třeba člověk z profilu, jako zde v jičíně. Zručná ruka obkreslí a hle – věrný portrét za malou chvíli.
Hmm, zase kouzlení :o)
Zuzi, já myslela, že takovéhle nádraží už neexistuje.
Iv,ty cedule na drátěné nízké konstrukci byly neuvěřitelné … v Jičíně… stejně jako taková velká kouzelná zelená bedna u bráchy výpravčího na stanici ve Žďárci. Mně se to líbí, takové ostrůvky starých zašlých časů. A kouzlení mě už přešlo, teda ta dětská dychtivost po splnění přání. To bylo jen v tom pohádkovém Jičíně, pár kouzelných dní …