Jičín pohádkový 2007

den první

Do Jičína jsem přijela autobusem. A udělala jsem chybu protože u pečlivě vytipovaného vlakového spoje by mě čekalo překvapení. – To jsem se ale dozvěděla až o hodně později. Zamířila jsem podle plánku do hotelu Paříž a ubytovala jsem se. Patro plné pokojů, po třech, po pěti, ale jen jedna jediná sprcha pro obojí pohlaví. Se záchody to bylo dobré, byly dva. Jenže patro plné knihovnic, alespoň pro Lenku a mne, tento rozdíl pohlaví stejně setřelo a používaly jsme nevázaně i záchod označený MUŽI. Ostatně byl to unisex- obě zařízení byla naprosto identická až na tu ceduli Přijela jsem pozdě a do knihovny jsem tedy na přátelské setkání se spisovatelkou Marií Kubátovou dorazila po stanoveném čase začátku. Ne ale nejpozději. Proto jsem o nic nepřišla. Další program se odehrával v jičínském zámku o dost později. Stojím ve vestibulu, přemýšlím kam se vydám a nikde žádný známý. Jsem tu sama mezi lidmi – knihovnicemi. Vtom mne kontaktuje jedna z nich a zve mne na kafe. Ta jiná, co ji oslovila přede mnou, odmítla, chce si prý prohlédnout stánky. Souhlasím a tak jdeme v té trojici zpět k hotelu Paříž. My usedáme v přízemí, v restauraci s prvorepublikovým puncem ale nikoli tak noblesní klientelou, jak se mi to jeví, a popíjíme turka a minerálku a klábosíme. Řeč plyne, vbrzku si rozumíme a nacházíme témata, co nás obě zajímají a spojují. Tak zní okřídlené sousloví a tak to také bylo. Po hodně dlouhém čase potkávám kolegyni, s kterou si sedíme, což považuji docela za malý zázrak. To se ale vždy pozná teprve až se s takovým člověkem stejně naladěným setkáte. S člověkem, co vás nabíjí energií, obohacuje a vy cítíte, že mu máte také co nabídnout. Myslím, je to tak se vším … časem snižujete v ledačem nároky a přestáváte toužit a snít a žijete vlastně spokojeně s tím co máte – necháváte se kolébat na vlnách. Jenže pak se najednou někdo objeví a vy cítíte, že je to to ono, co vám chybělo. Jen jste na to pozapomněli, že něco takového hezkého může existovat… A to byla právě ta Lenka z Plzně, co o ní píšu v úvodu textu. Pak jsme ještě bloumali po nádvoří zámku a objevovali. Byly tam různé atrakce a specialitky pro děti. Ale nás tohle neomezovalo a zamířily jsme společně do skrytého tajemného koutku zvaného Tajná přání. Aktérky nás přijaly srdečně, přestože byly viditelně v rozpacích. Zákazníky byli doposud jen děti. Čarovaly upřímně a dostaly jsme korektní pokyny co máme přesně udělat proto, aby se naše tajné přání splnilo. To přání, které jsme také neviditelným inkoustem pojmenovaly na papíře. Já měla přání dvě, v průběhu aktu jsem si totiž uvědomila, že jsem byla sobecká a myslela jen na sebe … a tak připsala i přání druhé na jeden společný papír. Uložila do kabelky a šli jsem na odborné kolokvium o volnočasových aktivitách. To slovo volnočasový NESNÁŠÍM!!!!!!!!!!!!!!!! A celé milé kolokvium stálo za prd, protože jsme se nic praktického nedověděli … a ještě nebylo moc slyšet. Po necelé hodině jsme to zabalily a šly se chvíli toulat do zámecké zahrady a pak hledali a našli příjemné intimní zákoutí jako stvořené k vypití kafe a lehké večeři – malou pizzerii Myší díra s útulnou zahradou. A bonus! hrála tam jemně moje oblíbená Fixa. Ale jak si povídám, nevnímám okolí. A s tím mluvením jsme opominuly i křest knihy Lucie Seifertové Český ráj a jeho tajemství. Ani mi nevadilo moc, když jsem se doslechla, že Lucie nepřijela, protože mají doma čerstvé mimino a přítomní dostali za tu újmu cédéčko od Pancha , jejího manžela.  A pak do Paříže a potom jsme se rozešly. Lenka měla schůzku s bývalým spolužákem a já taky tak, jenže jinak. Měli jsme sraz na autorském čtení z nové knihy regionálního autora Václava France František. A pak už nic a všechno…. Po velmi dlouhé době krásný a nevšední den, který jsem neprožila osaměle.

Fotoaparát jsem nechala tentokrát úmyslně doma, nechtěla jsem se rozptylovat, ale si nerušeně užívat, poslouchat, dívat se, vnímat. Přesto nějaké fotky budou. Neodolala jsem a požádala občas Evu. S tou jsme spali na pokoji. zuzi