Zase svodka

dnes né moc vtipná Zemřel historik Dušan Třeštík (1.8.1933 – 22.8.2007) – intelektuál, muž renesančního rozhledu a zvídavosti, jež pravidelně překračoval hrany profesní specializace. Nikdy se neucházel o vědecko-pedagogické hodnosti a navzdory skvělému umění argumentace nikdy nevedl vysokoškolské semináře. Na prahu své sedmdesátky propadl kouzlu moderních technologií a zřídil a několik let provozoval kvalitní webové stránky.

* * *

V pátečním magazínu Lidových novin Pátek vychází již hodně dlouho seriál životních příběhů obyčejných i neobyčejných lidí … Poslední dobou mne zaujaly tyto dva:

• Příběh o tom, jak je těžké potkat někoho, s kým můžeme být takoví jací vlastně jsme pod názvem: Penne gorgonzola s podtitulem: vlastně se nic nestalo, tak proč na něj nemůžu zapomenout

• Příběh o takřka zmarněném životě a odvaze udělat změnu alespoň na poslední chvíli, pod názvem: Postel s podtitulem: Když jsem stloukal tu postel, netušil jsem jak jsem si zavařil

* * *

Internet kontra tištěné knihy… Víte, že v České republice vyjde každý rok o něco více knih než v roce předešlém? Vloni to bylo už na 18 000 titulů. Plus minus nějaká desítka. Vypočítala jsem, že každý den to dělá cca 50 titulů. Patří mezi ně nejen knihy pro děti a beletrie, ale i třeba Pravidla českého pravopisu, kuchařky, návod jak opravit zahradní sekačku i manuály k počítačovým programům, průvodce, katalogy výstav. No, a kdovíco ještě tam patří! A tak už se tomu číslu nedivte a nějakou knihu si kupte, ať se uvolní sklady! Lavina se valí.

* * *

Prozaik a básník Jan Křesadlo (1926-1995) řekl:

Život je pln tajemství. Naše pouhá existence je hluboké tajemství. Některým čtenářům přijdou mé knihy zkarikované, realita v nich se jeví bláznivá, divná, nesourodá. Ale realita kolem nás taková je. Většinou totiž nejsme schopni ji chápat v její komplexnosti, tak si z ní vybereme určité rysy a zacházíme jen s touto výsečí."

Ano, život je pln tajemství …

* * *

Kdo jsem, kam patřím? …… se ptá Petr Koudelka v Týdeníku Rozhlas 34 ve svém pravidelném IN MEDIAS RES. – A zjišťuje, že se neumí zařadit:

Jeho zamyšlení stojí vždy za přečtení, jen malý výňatek :

Patnáct procent ze všech lidí na Zemi tvoří skupinu, o kterou společně pečujeme a na kterou bychom měli být hrdí. To jsou ti, kteří to někam dotáhli, to jest něco zdědili, vydělali, shromáždili. Rozumí se majetek. My všichni ostatní jim ho pomáháme udržovat a násobit. Je to náš úkol. Patnáct procent není zas tak mnoho, abychom to neutáhli.

Než jsme vstupovali do Evropské unie, myslel jsem si, že budeme mít všichni rovné šance. Když už máme živit patnáctiprocentní elitu zeměkoule, měli bychom k tomu mít stejné podmínky. A ejhle! Ukázalo se, že tomu tak není. Platíme stejné peníze za zboží či služby, ale máme pětkrát, šestkrát i desetkrát menší platy, než mají jinde v Evropě. Pořád mi vrtalo hlavou, proč se o tom nemluví, ani v novinách se o tom nikdy nepíše. Je to proto, že se za to stydíme. Vždyť jsme o tolik hloupější než podnikatelé z bohatších zemí, kteří nás zbavili našich textilních továren a cukrovarů.

Myslím, že by nám udělalo dobře, kdybychom si nalili čistého vína: Jsme hloupější, proto máme míň peněz. A proto se o tom nemluví.

Německý student, který jede na výměnnou stáž do Portugalska, dostane od Evropské unie dvakrát více peněz než česká studentka na stejnou dobu a ve stejném místě. Je to podle pravidel Evropské unie. Tato banální příhoda ze života z posledních týdnů mě přesvědčila, že relativita mého postavení v tomto zamotaném světě nezná mezí.

* * *

Abyste věděli. Proběhla výstava Opuštěné obrazy v pražské Galerii kritiků. Byla tam k vidění díla, která kdysi zdobila československá velvyslanectví. V článku Jiřího Machalického v Lidovkách se o tom psalo a mne zaujalo familiární označení Jaroslava Gruse – mistr levotočivé zatáčky a Josefa Kiliána – Špála pro chudé. Sakra, mně ale zrovna ani jeden tak špatný nepřijde…¨

         

* * *

Už jsem se o tom na mém bložíku několikrát zmiňovala. Tedy o tom, že spousta věcí, které by nás ani nenapadly, jdou dělat mentálně. Třeba amatérsaké samoléčení, takové domácí. Mám ve zvyku si ve chvíli soustředění a klidu momentálně bolestivé místo mentálně hladit. No, vím, na zlomenou nohu to okamžitě nepomůže, ale na ledacos ano. A klidně si myslete co chcete. Nebo lze mentálně cvičit. To nám zase prozradil cvičitel jógy Jan Hlaváček, člověk, o jehož lidských pozitivních hodnotách jsem hluboce přesvědčena. A našla jsem i další příklad, to mi ale stěží uvěříte – dá se mentálně cvičit hra na klavír a umí to český klavírista Igor Ardašev. Jeho žena Renata, také klavíristka (mimo jiné spolu koncertují čtyřručně), o tom ví své:

� A samotné studování čtyřruční skladby?

Renata: Jako u každé komorní spolupráce se připravujeme nejprve každý sám, pak svoje pojetí ladíme" a poslední fází přípravy je vlastní čtyřruční zkoušení. Já jsem ráda při studiu v kontaktu s nástrojem, ale Igor cvičí svůj part hlavně mentálně, ve své představě, často ani nesáhne na klavír. Ten kdyby bydlel v bytě sám, nikdo by ani netušil, že tu žije klavírista!

Opravdu?

Renata: Tedy ne že by vůbec necvičil, to se nedá říct, cvičí však zvláštním způsobem. Opakuje třeba nekonečně dlouho jeden tón nebo nápěvek, moc k poslouchání to není, o to větší je pak překvapení na pódiu. �

Celý text je zde

* * *

Přišla jsem po delší době na chuť fejetonům Petrušky Šustrové v pátečních Lidovkách. Nevím, jestli jsem si na její styl zvykla nebo se ona nějak změnila k mému obrazu". Nedovedu posoudit.

Jedna myšlenka ze seriálu Poslední slova: Věříte tomu?

Zato nemám ráda myšlenkovou policii v žádném smyslu – to věčné chytání za slova, nepřipouštění nadsázky, ironie ani přátelského posměšku. A nejmíň ze všeho jsem ochotna přistoupit na bedlivé slídění ve vlastní mysli, pátrání po možném nekorektním smýšlení.
Nudný by to byl svět, kdybychom si nemohli ze sebe navzájem utahovat – a nebezpečný: kdopak by se asi chopil rozhodování o tom, co je a není správné, co se ještě smí říkat, a co už ne? Určitě nikdo velkorysý a chápající."

* * *

Dnes svodka docela vážně, ale přece jsem nakonec něco objevila…

Psychoanalytik Charles Berg pravil:

Dlouhé vlasy značí neomezovanou sexualitu. Kratší kštice, svázané kadeře nebo částečně vyholená lebka představují dohled nad sexualitou a zcela holá lebka je zosobněním celibátu.

Tak. Zuzi,