…
Tak jsem se včera tak neuvěřitelným strašným emotivním způsobem chytla se synem, že to u mne pročistilo totálně vzduch . Ale syn o tom ještě neví, co se mi honí v makovici . Zatím spí. Chystám se mu omluvit. Zapříčinila jsem tu vzrušenou vypjatou debatu já. Podvědomě ve mně stále dlela ta hořkost ze zklamání nad výsledkem jeho snažení v souvislosti se školou. Držela jsem se statečně, ale večer jsem vybouchla nad první malichernou příčinou co se mi hodila do krámu. A dozvěděla jsem se VĚCI. Nebylo to vůbec hezké a ani neměl ve všem pravdu. Ale v něčem bohužel ano, a tak jsem nad tím dlouze zapřemýšlela a dospěla k tomu, že se mu omluvím. Udělám to, co on neumí. Protože jsem starší a měla bych mít víc rozumu a nadhledu. A nechci žít v nesouladu. Tak mi držte palce. Omluvit se dokážu, o to nic, ale napravit tu včerejší hrůzu. Slova bolí mnohem víc než tělesná bolest, a také zůstávají dlouho zarytá pod kůží. Pocit křivdy bolí, ale zadržovaný a protahovaný pocit křivdy a uraženost je někdy spíše nerozumností a umanutostí a člověk vlastně přijde nakonec i o to poslední nebo skoro poslední co má, jen kvůli své ješitnosti, samolibosti a neschopnosti pokořit se a omluvit. Tohle je nejtěžší – rozeznávat. A zvolit správnou míru – být sebevědomý, odolávat a stát si na svém ? nebo se v tu chvíli pokořit? zuzi
�
zuzi, ……bez komentáře.
Jo, přece něco: ať vám to pomůže, oběma.
Se taky občas musím mlaďasovi omluvit… a on to “bere”. Většinou to pak “hodí” do nějakýho fórku, aby si mamina nepřipadala jako úplná idiotka…
zuzi posli ho do sveta, cim driv se postavi na vlastni nohy tim lip
Tak s tímhle já zkušenosti nemám. Na výbuchy je u nás někdo jinej, já jsem spíš kliďas. Ale pročistit vzduch občasnou bouřkou určitě není špatný. A omluva by pak měla být vzájemná.
Tak hodně štěstí!
Kurzy omlouvání by měly být součástí výuky na školách. Protože obyčejné “promiň” neumí říct půlka lidí. Držím palce!
Kash: dík, nakonec k tomu nedošlo, protože nás převálcovaly jiné události, ale po té včerejší hrůze jsme oba nějací vstřícnější, no nevím…
Irena: to je fajn, že to umíš, já s tím u H. šetřím, protože od něho nikdy nic takového neslyším, má zábrany. A jak by mě to povzbudilo … po některých našich roztržkách…
Spoon: Mluvíš mně z duše, se Zorkou (dcera) mám úplně stejnou zkušenost. Svět jí změnil, jednoznačně k lepšímu. Však ty o tom víš své… ale tohle bude těžký oříšek!!!
Barreta: to máš teda pravdu a ještě by to šlo rozšířit o lekce jak o něco normálně poprosit a poděkovat. Už jsme tady o tom s někým mluvily, myslím, tedy vzpomínám si, že to byla zcela jistě BABET!
zuzi,myslím, že ve tvé situaci máš trošku právo na to, aby ti někdy ujely nervy…
Aleko,ano, ale mít právo ještě neznamená, že druhými je respektováno. Mám ráda klidnou atmosféru a vzájemnou úctu a nevím se rady když se cítím … bezmocná.
Já byl vychován v prostředí, kde nebyly konflikty. Všichni byli na sebe pořád hodní, usmívali se a nenadávali si ani nevyčítali. Bylo to takové milé, klidné…a neupřímné.
Když v hádce někdo sáhne k přehnaným prostředkům, je to většinou proto, že má problém ne s tím,s kým se pře, ale třeba s něčím úplně jiným nebo sám se sebou a hledá, jak by svou argumentací prorazil. A často to přežene…ale s odstupem času (a stačí den či noc) je oběma jasné, že to nebylo myšleno tak zle a vážně. A že skutečný problém může být dokonce v něčem úplně jiném. V každém případě, i když mnohdy nepsravedlivě, je to upřímnější a vyčistí to vzduch víc, než chození kolem horké kaše. Ač zapřisáhlý pacifista, tvrdím – nebojme se konfliktů. Často není jiného způsobu, jak věc vyřešit a vzduch vyčistit.
Konflikt vede k potřebné otevřenosti a upřímnosti. Obcházení problému a vyhýbání se konfliktů vede k odcizení a sebelítosti. Obojí není dobré, ale to druhé je horší. Podle mého.
Martine, tahle strašná hádka byla opravdu očistná. Alespoň prozatím. Myslím, že máš pravdu, před problémy nejde schovávat hlavu do písku … a natahovat status quo.