…
Tak dnes ode mne už skoro nic nečekejte.
Jsem vymačkaná jak citrón. 4 hodiny se klopotím s jednou jedinou řečí, s jedním textem na jednu a půl strany A4. Každý den neslyšíme pomalu nic jiného než samé tragické zprávy. Zdá se mi, že jsme už všichni vůči lidskému utrpení imunní, vyslechneme a hned nás v myšlenkách zaměstná něco úplně jiného. Třeba … co večer uvařit … ale nelze na sebe brát všechno trápení a držet ho v sobě. Stejně jako nelze na lidské trápení vůbec nemyslet…
Většinou to jde snadno, ale když mám slovem doprovázet rozloučení s mladým člověkem, jsem jako svázaná a nejde mi to vůbec od ruky. Jde mi to jak psovi pastva, jak se u nás říká. Nebo říkalo. Nechci a nemohu používat stále stejná klišé a tak lovím myšlenky a slova z paměti. Jako dnes. Mám hotovo, ale zítra se v tom zase budu rýpat a ladit. Obřad bude až v pátek. Zuzi. Tak dobrou noc.
I takove veci jsou…
tak takovýhle konstatování jsem teda nečekala… zvlášť takhle na noc… to budou sny…
Omluv mi mou neomalenost, ale chci se na to zeptat už delší dobu: Pochopil jsem (z více postů) že jde o pohřby. Ale unikají mi souvislosti. Mohla bys mě uvést do obrazu? Je ti to přílišná troufalost,tak ještě jednou omluva. Děkuju.
Aleko, dělám obřadnici a řečnici ve smutečce, jako “vedlejšák”, psala jsem o tom někde zkraje, tak už na to občas už jen “narážím” a nevysvětluji
Aha, procházel jsem starší články, ale tohle mi uniklo. Něco podobného mě napadlo. Děkuju.
Prosím.