Konzument je doma!

…

Dnes konečně zapršelo. Krátce, ale vydatně. Naštěstí až kolem 17. hodiny. Odešla jsem totiž dnes dříve z práce, chtěla jsem pracovat na zahradě. Nejdříve vykopat brambory, dočetla jsem se totiž u technika, který bloguje zde, že bych už neměla se sklizní dále otálet a že nastal čas zapřáhnout radlici : (cituji)

"Nať na bramborách již byla seschlá a brambory je potřeba zavčasu vykopat. Mohly by začít znovu klíčit, nebo hnít a nebo je můžou sežrat hryzci a myši co nám bydlí na poli. Půjčil jsem si od taty radličku s prstama" na vyorávání brambor. Z jeho traktůrku to pasuje i na můj mauntfieldskej traktůrek".

Já tedy preferuji ruční práci. Použila jsem klasickou motyku. Bylo docela vedro, a tak jsem tu namáhavou činnost nepravidelně střídala s ořezáváním suchých plodů a větví a  metením zápraží. Nešlo to vykopat v kuse. Výsledek ale moc valný nebyl. Skoro jakoby co jsem do země dala, to jsem i sklidila.  SKORO!!! No nic, alespoň je to BIO. Bez stříkání a hnojení. Jsou chuťově výborné.

 Mezitím se vrátil syn. Hmmmmm, byl nějaký jiný, na první pohled zhubnul a měl jakýsi svit v očích. A byl strašně špinavý a zapáchal. Na dva metry. Ale nadšený. Zatím mi řekl jen několik maličkostí. Nejvíce ho vzala Vypsaná Fixa. (To se nedivím, jsou to moji oblíbenci) a vyprávěl, jak si vystál hodinu a půl na ekologickou sprchu, kterou tam provozovali Greenpeace. A o šílených záchodech Toi Toi. Přivezl mokrý spacák a mokrý stan. A spal prý cca 7 hodin. Tak jo … Vyvěsili jsme stan a spacák na půdu a jen tak tak jsme stihli sebrat brambory do bedniček a dát je pod střechu. Začalo lejt.

Honza vlezl do vany a já nosila na stůl. Myslela jsem, že toho sní víc, ale měl syndrom vězňů koncentračního tábora. Držel se zpátky. Ten můj včerejší vlčí hlad a 7 chlebíčků na posezení nepřekonal. Teď již je ale večer a on pokračuje pomalu dál a zásoby se tenčí. HURÁ!

Dnes jsem se vážně zamýšlela nad důsledkem toho dlouhotrvajícího sucha. Na zahradě mi uschlo několik trvalek. Srdíčka, čemeřice, různé mešíky (od slova mech), a pomněnky a vadnou jahodové keříky. Také borovice je od středu pěkně zarezlá. Ale co je mi platné zamýšlení, uvidíme na jaře, jestli rostliny přecházejí do jiného režimu nebo jestli je to jejich konec. Nemám s tím zkušenosti. Možná jsem měla více zalévat. Ale já spoléhám, že si rostliny pomohou samy, i když už jsou to domestikované druhy, snad svou schopnost přizpůsobení a sebezáchovy neztratily. No nechám těch laických úvah a počkám na to jaro. zuzi

�