… nebo napořád?
Dobrý ráno! Konečně zase jednou normální víkend! Doma, jen tak a bez chystání a balení. Docela jsem se už na ten návrat stereotypu těšila. Tak trochu si v noční košili po ránu posedět u počítače a u otevřeného okna nadechovat ranní, ještě nezkažený vzduch , pak se našlechtit a dojít si pro noviny a třeba ještě pro něco, dále černý kafe na zahradě a Lidovky a pak něco rychle uvařit (ale dnes nevařím, já budu likvidovat okurky salátovky co jsem dostala – mám zkrátka naplánován poprvé v životě zeleninový den, ale Honza se mnu v tom nejede, tomu jsem už včera zakoupila do ešusu u pana Čejky – řezníka svíčkovou …). A docela se těším, jestli nebude pršet, že si vykopu brambory nahoře na zahradě. Nať už je úplně suchá a brambory pod ní opravdu jsou. Tak tohle mám naplánováno a ještě spoustu jiných věcí. Musím zde dorazit Maštale, už jen pár fotografií architektury, abych už zde začala žít přítomností. A také si vyměním motto. Myslela jsem si, že tyhle dva citáty tam nechám navždy, ale rozmyslela jsem si to. Zajímavých myšlenek a připomenutí je jako maku a včera jsem zrovna na jedno narazila, a tak provedu výměnu a původní slova odstraním. A tak tam za chvíli vložím něco jiného. O tom, že jen to co bereme vážně, může být krásné… Ta slova režiséra Vladimíra Morávka zaznamenaná uprostřed rozhovoru s ním mi přišla v tu chvíli i potom zajímavá. Kdysi jsem brala všechno až moc vážně, jsem svým založením taková, nemá to nic společnýho se smyslem pro humor, myslím, tohle je hlubší. Napsala jsem to asi trochu nesrozumitelně, ale to je jedno. Celý život se učím být lehkomyslnější – nebo jak to vyjádřit … moc se v životě a sobě nerýpat, být uvolněnější Žije se s tím líp než s tou smrtelnou vážností, jejíž životní míru je někdy těžké zvážit… stejně ale jako míru lehkomyslnosti. Nechci se ale zaplétat do toho přediva slov. Jen jsem chtěla říct, že mi občas zase ta vážnost schází. Protože jsou lidé jako skála, kteří tuhle lať a míru vážnosti umí pevně a s jistotou držet. Tedy nemusí vyvíjet úsilí. Jsou takoví. Znám jednoho (tedy znám jich víc..). Na našem malém městě a už jsem o něm zde jednou také psala. Je to starý divadelník, pan František Zástěra. Ve čtvrtek jsem s ním mluvila, povídali jsme si o knihách, jak jinak v knihovně? Říkal, že si udělal v důchodu čas a přečetl kompletně celého Jiráska a zjistil, že má mezeru, tak přečetl co šlo od Kundery a teď čte systematicky Ivana Klímu. Za pár dní jde ten duševně velmi vitální muž na druhou operaci se srdcem. Tentokrát do IKEM. Tak ať … však víte co chci říct. Nějak mě to začíná brát. Být zase chvíli vážnější. zuzi
