Maštale 2007

Zuzi a Honza

K předpokládanému klaustrofobickému týdnu (v malé chatce se synem) jsem přistupovala s mírnou obavou kombinovanou s nevýrazným a neodůvodněným optimismem. Myslím, že synovy pocity byly podobné. V posledních letech se dvakrát stalo, že společný pobyt zde byl předčasně ukončen synovým spontánním odchodem domů (20 km), což se vždy ukázalo oboustranně výhodným řešením vyhrocené situace. Letos ale všem předpokladům navzdory jsme to ve společné domácnosti nejen přežili, ale došlo dokonce i k souznění. Tedy oběma se nám ten týden moc líbil a nechtělo se nám odjet domů. A to přestože jsme byli odkázáni jen sami na sebe. Nejsem si moc jista, jak se to tak přihodilo, ale pravděpodobně se jedná o dobrý pokus o vzájemnou toleranci a pochopení.

Týden byl velmi pestrý a chtěla bych se k němu vrátit v několika tématických textech. Přestože mám zážitků velmi mnoho, nikam jsme nespěchali, neodpírali jsme si ani trochu potěšení každodenních návštěv zámecké cukrárny se zmrzlinovými poháry a záviny, a dalších společenských lokalit (chata Polanka, občerstvení na koupališti Roudná) a chodili jsme i na výlety. Tentokrát spíše po cyklistických stezkách kopírujících staré polní cesty vedoucí volnou krajinou. Poznávali jsme hodně okolní vesnice. Lesy a skály jsme tentokrát moc neužili. Ostatně máme to zde dokonale prochozené. A já jsem několikrát vyrazila do terénu sama. Když se mladýmu nechtělo a vymlouval se na učení. A nakonec jsme měli i jednu nečekanou návštěvu.

Nejdříve ale několik upoutávek:

 

Naše každoroční útočiště – chata na Roudné. Malé, ale dostačující. Veškeré signály kromě O2 sem neproniknou. Stříbrný talíř u komína je jen atrapou. Ale je tu sprcha, teplá voda, splachovací záchod, lednička a sporák. Není tomu dlouho, chodilo se kakat do dřevěné budky a mylo se v potoce, pitná voda nosila ze studánky. Nestěžovala jsem si, ale takhle je to pohodlnější. Mám více času na jiné věci a nemusím konat potřebu pod pohledem pavouků a jiné nepříjemné žoužele, která tento prostor milovala. Což mě deprimovalo.

  KOZA

Před vesnicí Bor u první (nebo poslední  :o)) chalupy byly přivázané dvě kozy u špalku. Kdykoli jsme šli okolo, ty kozy tam stále byly a okusovaly nízký pažit. Ráno, za poledního vedra, i k večeru. Evidentně spokojené. Podotýkám, že svoboda je pojem velmi relativní….

 

Nevím, jak se ta paní jmenuje. Pes ale Bobík. Známe se dlouhá léta. Kolem domku té paní chodíme skoro každý den nakupovat. Zkratkou lesem přes kopec do Nových Hradů. Ta paní je moc milá, myslím, že i z fotografie je to dobře vnímatelné.

 

Relax … Honza. Něco se stalo. Začal zde číst Reflex a Lidovky. Podivné, ale snad mu to neublíží. Moc se toho tady kromě kochání dělat nedalo. Já jsem přečetla také dalšího Miloše Urbana  – Tajemství katedrály. Hastrman mě zaujal více. Ale stejně mi jeho prózy přijdou docela intelektuální a artistní. Chybí mi tam vnitřní přitažlivost, je to studené, i když má dobrý styl a neplácá zbytečně prázdnou slámu … je to takový chrám … nikoli útulná kaplička … ale to jen tak okrajově.

 

Roudná – legendární průtokové koupaliště. Kultovní místo Maštalí a celého Prosečska! Konečně letos otevřeno! Místo proslulé svou řezavě ledovou vodou! Loni nebylo ani napuštěno a nefungovalo zde ani občerstvení. Musím se každý rok v tom koupališti vykoupat, jinak stojí nadále můj život za starou belu! Něco jako když přeběhne přes cestu dvojice černých koček! Letos hlásím splněno! V sobotu jsem tam vlezla 2x a byla jsem ten týden první a myslím i poslední. Honza mi sdělil, že jsem byla dokonce i fotografována. Hmmm, doufám že jsem měla zatažené břicho! A nemusela jsem nic platit, zde jsou ještě lidé morální a oceňují hrdinství.

 

Zámecká cukrárna v Nových Hradech. Také legendární. Dělají zde ty nejlepší poháry a pečou domácí záviny. Jablkový, makový a tvarohový. Teplý se šlehačkou a vanilkovou zmrzlinou je neodolatelný. Na tuto cukrárnu mám hezké vzpomínky. S milostnou příchutí. To je takový bonus navíc k těm sladkostem … ach jo….

 

… a nakonec jedno zmrzlinové potěšení …… zuzi