Můj první druhý Urban

Hastrman

Hastrman! Dnes ráno jsem dočetla knihu Hastrman Miloše Urbana. A zatepla o ní pár řádků, jsem ještě totiž v jejím zajetí …

Prózy MU mne donedávna nepoznamenaly. Mohu říci, že byly pro mne zatím tabu. Měla jsem před půlrokem  poprvé v ruce svou/jeho první knihu z nakladatelství Argo, vlastně celou jeho sérii knih, ve výseku jednoho dne jsem je katalogizovala. Nádherná práce, spíš pocit … obracet je v rukách, listovat jimi, vyhledávat střídmé zemité naturalistické "obrazotvorné" ilustrace a číst náhodné úryvky, hladit přebaly těch knih, obdivovat práci knižního grafika Pavla Rúta. Čtu v tiráži: ilustroval, graficky upravil, obálku navrhl a sazbu zhotovil … Pavel Rút. Vím, je to trochu rouhání, ale po tom půldni je pro mne ta jedinečná série Urbanových knih spíš monolitním artefaktem než knihami Miloše Urbana. Moc se v textu nerýpu, čtu jen malé útržky jeho imaginativních próz, v podvědomí tuším, že to není zdatný soupeř pro mé oblíbence Norské dřevo (Murakami) a Hemingway (Povídky: dvojpovídka Velká řeka se dvěma srdci) a moc se mi právě proto do toho čtení nechce. Pro mne pravděpodobně nebude text knihy prioritou, i když ke knize neodmyslitelně patří – vždyť výtvarného umělce inspiroval a nepochybuji o tom, že také nakazil. Z celé řádky knih je totiž cítit hluboké zaujetí PR těmi prózami, je to vnímatelné… alespoň pro mne….

Nejsnáze stravitelné by pro mne mohlo být Pole a palisáda.

Mýtus o Přemyslovi a kněžně Libuši. Kniha vznikla vlastně na objednávku, je součástí celku převyprávěných evropských mýtů. Tedy společný evropský projekt pro děti Mýty… na podporu dětského čtenářství. Nebudu dělat velké rozbory, neumím to příliš a nemám načteno potřebné – nemohu tedy uvádět do souvislostí, porovnávat, rozebírat, já jsem spíš na ty dojmy. Na první pohled mě zaujala krásná čeština. Vlastně i na druhý. Kniha se čte dobře, má spád, ale není to podle mého gusta. Příliš mnoho pohanských božstev, působí to na mne chvílemi jako naučná kniha, je jich celá přehlídka a já je nevnímám. Asi mne nenavštěvují žádné tajemné éterické bytosti – skřítci, trpaslíci, andělé…. Ač bych ráda cítila třeba v závanu větru, pohledu v zádech, za keřem, za okenním sklem, prostě v prázdnu jejich nezemskou přítomnost – jejich svět mi zůstává utajený. Zatím, nevzdávám to a doufám ani oni ne :o). Vnímám jen siločáry toho živého – nejvíce lidí, a jjimi zanechaných stop. Nemyslím ty skutečné, i když i to jsou stopy…

Ale zpět. Kniha je podle mne nadstandardní na české poměry, text není jen plochý, ale vyvolává obrazy, autor se odlišuje od masy jiných běžných použivatelů jazyka, je rozeznatelný a vyzařuje, je i něco mimo ten záznam. Ale přesto mě tak zcela neoslovuje. Mám svoje chutě. Ale uznávám. Ač mi tam něco chybí nebo přebývá, nedovedu to tak přesně vyjádřit. Možná jsem příliš náročná, ale snad nějak mi tam nesedí spojení patosu s lidskou všedností. Není to pro mne přirozeně provázané … Ale když já tomu tak nevěřím, tak je těžké, autore, mne přesvědčit … :o). Ale číst tě, Miloši Urbane mohu. Budu v urbanovsko-rútovském seriálu pokračovat.

Nedbajíc dobrých rad či varování Aleka, vzala jsem do ruky napoprvé Hastrmana. Jím doručované Sedmikostelí a Stín katedrály jsem odložila zpět na hromádku u postele. (Je tam Vývojová psychologie, Vágnerová a Nosková Obsazeno – dostala jsem ji nedávno nečekaně poštou k narozeninám od Mirka). Přece jen mám dosud v sobě dojmy z dovolené, ze svébytné oblasti severně od centra CHKO Kokořínsko a východně od Máchova jezera. A ta krajina v tom románě je popisována, všechno se to točí kolem zalesněného vrchu Vlhošť s krajkami pískovcových teras – krajinné dominanty Polomených hor, nejvyšším bodem CHKO Kokořínsko. Na poutníka Vlhošť působí opravdu tajemně. Já ale zatím šla jen okolo a nestavila se. Schovala jsem si ji (tu Vlhošť) na jindy. Až bude více času. Věřím, že se do toho zapomenutého kraje ještě vrátím.

V románu jsou popisována místa, která jsme procházeli. Jen náhodou byla na kurzu i Alena z Liberce a měla s sebou stejnou knihu jako já. Hastrman se stal jejím kultovním titulem. A s manželem objížděli skutečné existující lokality jmenované v románu. Vrcholy, zříceniny, rybníky. Já měla štěstí být neovlivněna a magii místa jsem poznala na vlastní kůži bez upozornění. Ale to je jen taková drobnost.

Zelený román, jak zní autorův podtitul, se skládá ze dvou celků, které spojuje osoba hlavní postavy románu. Záhadné postavy, mystické, lidsky nesmrtelné, pohybující se volně ve dvou světech. Spíše reálném, ale i nadpřirozeném. První část románu se odehrává v minulosti, v 19. století, a druhá v současnosti. Mě více bavila historie. Mám pro tvrdou romantiku vesnického života slabost. Slabost pro tradice, pro společenský stereotyp, žitý v souladu s přírodou, pro rozmanitost a tajemné kouzlo, které se ze života vytrácí Knihou prostupuje nejen oslava krajiny, také oslava pohanství, oslava ženy, oslava vody. Velkou roli zde hraje smrt, na kterou autor nazírá přirozeně. To vše propleteno v jeden úchvatný blok. V knize se vyskytují svérázné postavy s odlišným charakterem. Divně se chovající – nazíráno dnešníma očima přivyklým šedi průměru.

Druhá část knihy zobrazuje návrat hrdiny do dnešní doby a jeho osamocený boj za záchranu jeho krajiny, která je vykořisťována. Rovnána se zemí, devastována a proměňována. Hrdinovi se jeho teror nevede, jedna smrt za druhou krajinu stejně nezachrání, neboť lidi jsou svině. Do děje vstupuje ekologická organizace, která jako Rychlé šípy noblesně a s vtipem slaví nakonec úspěch a hlavní mystická postava se cítí stára a v ekologických aktivistech vidí živé vracející se přízraky své pohanské minulosti…. trochu karikatura. Zatím mi není docela jasné proč je kniha autorem tak koncipována, ale jsou věci, kterým na kloub nepřijdeš, protože jsme i přes tu šeď každý jiný, a někdo výrazněji.

Kniha mě oslovila, začetla jsem se, zapomněla na čas. I když druhý oddíl jsem spíše jen přečetla. Přišel mi více pohádkový než ta pohanská minulost. Ale tuto knihu je nejspíše vhodné přečíst vícekrát. Jako se musí naposlouchat dobrá hudba. A také tam zcela jistě objevím i něco nového, co mi ušlo nebo nedošlo. Dobrý autor určitě postupoval s jistým záměrem. Zuzi ( schválně jsem nečetla recenze, abych nebyla ovlivněna)

A ještě jedna drobnost. Cestou zpět z Okrouhličky jsem se ocitla ve vlaku. Sama mezi tolika cizími lidmi. Vlivem knižky jsem si přišla zpočátku jak v panoptiku figur. Zvláštní pocit. Teď už jsem doma a je to zase v pořádku…

Krásné fotky Vlhošti.