Žiji smysly

…

Styl osamělého života v malém městě bez osobního dopravního prostředku přináší jistá omezení. Nemyslím tím zrovna, že třeba nakupování v supermarketu je pro mne událostí, která mě potkává tak nejspíš kvartálně. Myslím tím styk s kulturou a poznávání neznámé krajiny, nových lidí. Žiji spíš intimně, pohybuji se v přírodě nedalekého okruhu města a poznávám duši krajiny. O kulturních událostech jsem informována dostatečně z Reflexu a Lidovek. Někdy zajedu do Pardubic na výstavu. Moc netoužím, svým přirozením jsem zvyklá se přizpůsobit a najít zalíbení ve skutečnosti, kterou žiji. Snažím se "aktivně" splynout. Nejsem z těch, kteří potřebují k životu neustálé vzruchy a změny. Jen občasné, většinou je iniciuji sama. Možná to všechno má souvislost se znamením, ve kterém jsem zrozena. V Raku.

Přes skromné možnosti menšího města, se i tady něco občas děje. A to je fajn. Není moc na výběr, a tak si člověk jednou za čas dovede vychutnat skoro všechno. Tedy to, co se děje pode mnou,  v městském muzeu.

Dnes večer jsem navštívila besedu s hosty Karlem Paukertem, místním rodákem, varhaníkem, hudebním pedagogem, emeritním (bývalým) ředitelem hudebního oddělení Clevelandského uměleckého muzea a Jiřím Temlem, hudebním skladatelem, dlouholetým dramaturgem Českého rozhlasu. Oba pánové se narodili ve stejném roce, 1935. Beseda byla velmi neformální a milá, oba muži velmi vitální, inteligentní, vnitřně bohatí a přirození. Radost je poslouchat. Pan Paukert mluvil o svém životním osudu, o své cestě z domova přes Reykjavík a Belgii do Ameriky. O své náročnosti k sobě, o neustálé touze začínat a neuspokojovat se ve stojatých vodách umění. Mluvil hezky o svém zaujetí rodnou krajinou, přírodou zde a svém češství. Neztratil ani po letech kontinuitu a nikdo by nepoznal že nežije zde. Jeho čeština neutrpěla ani maličko. Přičítá to i neustálému styku s rodnou řečí. V jeho muzeu hostovalo mnoho významných hudebníků z Čech. S druhým hostem, panem Temlem navázal vztah i autorský. Pan Teml je skladatelem soudobé hudby, která nemá na růžích ustláno. A je to spíše s ubývajícím časem horší. Povídal.  Pustil nám z CD několik ukázek . Musím přiznat, že se mi to zamlouvalo. Nejsem znalec, jen milovník hudby. Ukázka skladby pro varhany a dechový kvintet mě docela nadchla a něčím mi připomněla můj letitý zážitek, který jsem za celý život nezapomněla. Hudba Jiřího Vyšohlída z divadla Drak a jejich inscenace Haló Jácíčku. Viděla jsem ji několikrát v černobílé televizi. Asi jsem byla hodně mladá, nebo už vlastně vůbec nevím, ale to všechno – spojení hudby, herectví, kulisy, veverka a zajíc se mi vrylo nesmazatelně do mysli a nyní se mi to připomnělo. Ještě to nezapadlo …

Nejvíce na mne zapůsobila vitalita a přirozenost pana Paukerta. A také schopnost nadchnout diváky. Přenést na ně chuť do života. I v 70 letech žije plnější život než mnozí mladší z nás. Život ho baví a nestěžuje si.  Je pracovitý. Působí skromně a mile. Líbilo se mi povídání o jeho životních radostech. Příroda, rozlehlé tiché a klidné prostory starých domů s jejich vůní, vůní svící a jehličí. Říkal: žiju smysly. A já vám to teď opakuji. Nemám komu bych to řekla z očí do očí. Znamená to, že člověk vnímá očima, sluchem, hmatem, cítí vůni, chuť na jazyku. Co je ale opakem?  Jsme na tom všichni v podstatě stejně, dva lidé žijí vedle sebe a mají stejné možnosti. Ten jeden vnímá, prociťuje a užívá si krásu, a ten druhý jen přejíždí zrakem, slyší aniž naslouchá, je otupělý vůči jemným vůním a nevzrušuje ho pohlazení … nějak tak to chápu.  zuzi