…Jak dlouho trvá než si člověk zvykne, než začne rezignovat a začne být stejný ???? Začne na to kašlat taky? Právě jsem otevřela dveře naší prostorné obývací kuchyně a přišel na mě pěknej nával vzteku. Mít foťák, neudržím se a ten svinčík vám předvedu. Rozpis nerozpis (myslím to rozdělení služeb podle našeho psychologa) mladej se stále jen bezstarostně rozvaluje a svoje veškeré aktivity přesouvá na kanape k televizi. Co všechno se tam povaluje? … všechno! Od špinavých talířů, lžiček a plastových vyjedených mističek od vlašského salátu salátu a pytlíku od čipsů ještě špinavé prádlo a učení. A další neidentifikovatelné předměty. Všechno na jedné kupě, které už je gauč nedostačující a agresivně se roztahující i mimo teritorium červeného gaučíku. Jak v hrnečku vař! Syn nedodržuje pravidla a protože ho prudí moje připomínky ( nasranost na mě totiž nenadále přichází hned po příchodu domů, protože vidím neustále stejný obrázek – zapnutá televize v kuchyni a syn u počítače dole v klenuté místnosti), přesunul svoje aktivity na noční dobu. Z brigády byl odepsán, a tak spí do dvanácti a pak to se mnou nějak přečká, a když se přesunu později do vyšších pater do postele a uléhám, nastává konečně to pravé hemžení, jehož pozůstatky musím sledovat další den zase do pravého poledne. Pokud to sama neuklidím. Měla bych ho pravděpodobně vzbudit a zařvat, případně nařezat. Ovšem to ale nejde, protože je nebezpečně prchlivý a bezohledný. Známe to. … vždycky když poránu ten náš ladný interiér vidím, vzpomenu si na román Betty MacDonaldové Vejce a já. Na Betinu sousedku a na jejího taťku a jejich klucí … ta měla též ráda pořádek a nakonec stejně rezignovala v zájmu své psychické stability. Jak se to říká … kdo chce s vlky žíti, MUSÍ s nimi výti. Ale já s ním výti nechci. Proč nechce výti on se mnou, sakra! Jak dlouho to bude trvat – né než si zvyknu, ale jak dlouho trvá civilizační proces u chlapa… proboha snad už ho nemusím v 17 vodit za ručičku ….. něco by mu šlo – balit cigára a kouřit se naučil úplně sám! šikovný chlapec! …ale to je jen takové drobné postesknutí, jsou horší věci, jako třeba … ale to nic … zuzi
Čvc 212007
A…. ještě …Ale řeknu vám jedno… před chvílí jsem si přečetla, že už to začalo: přece v Moskvě … ten trénink na cestu na Mars. Šest lidí bude 500 dní uzavřeno v maketě kosmické lodi a budou si hrát, že letí na Mars. Hrůzná představa, zde mohu alespoň utéct na chvíli na zahradu anebo ještě dál, do lesa. Tak jedině zešílet a prorazit blokádu… ještě něco mne napadlo. Proč neletí na Mars ten můj potomek. To by byla extrémní simulace. Přece nejde o to jen to tak zkusit, ale o to jak to vydržet, když se tam přimotá nějaký nestandardní kosmonaut. Ovšem, jsou chlapi nestandardní? Není to doma co mám naopak jen jeden z miliónů a jedno který??? To mám zas náladu!!!!
No a co…Co s takovým kosmonautem který rozsévá blbou náladu a konec cesty v nedohlednu. No přece otevřít dveře a vyhodit ho z modulu. U těhle jedinců se toho člověk těžko dočká, že sami odejdou a prásknou dveřmi do kosmického prostoru!
Moje sestramá takové DVA! Vždycky jsem jí říkala, že kdyby byli mí, dospělosti by nedožili ani jeden. A najednou, ve dvaceti (AŽ – ještě vydrž!) se z nich vylíhli celkem snesitelní tvorové. Dokonce si s ní někdy i popovídají o životě 😉 Zbývá jen dávat mu trpělivě příklad svým životem a doufat – že pochopí…
… a mne Zuzi chvíli trvalo poznat, proč utíkáš do “virtuálního” světa blogů a blogerů a přátelství přes internet. Tak už to začínám chápat. Dětí se nezbavíš, ty se musí odžít a snad tedy jednou, doufejme že co nejdřív ten jedinec pochopí, či zmoudří…. nebo odejde jinam, za jinou..
Je to magor a nemám k tomu co dodat. Právě mně doporučuje jógu pro zklidnění. Někdy je to k nesnesení… :o)
()Chodím sem proto, že jsme tu na sebe docela hodní. Je to náhražka, ale díky za ní.
ne že by mi chování tvého synátora nepřipomínalo chování mého bratra… naši odjeli dneska na čtrnáctidenní dovolenou a v baráku už to začíná vypadat jak po výbuchu… nejhorší je, že to zítra začnu uklízet já, protože v bordelu teda vopravdu vegetit nehodlám, a on ho holt nezlikviduje…
Jojo, Ještěrko, tvého bratra už jsi mi dříve představila. Ještě štěstí, že se nevyskytují na stejném místě. Ve “dvojici” by ta devastace asi postihla zakrátko celou planetu … :o). Připomněla jsi mi jedno … co mě asi bude čekat po návratu …
trochu pozdní výzva …Myslím, že kolem půlnoci zde brouzdal jubilejní návštěvník 33333.. Všiml si toho???
(mám sice už 3 resty, ale nezapomenu)
Tak já připojím svůj názor na věc…
Já jsem v tomhle hrozně divnej. Když jsem bydlel s rodiči, tedy netrávil jsem 90% času na privátě v Olomouci, taky jsem míval hroznej bordel, ale jen u sebe, nedovolil jsem si udělat nepořádek jinde. Asi proto, že obývák byl moc hezký a bylo tam moc knížek a knihoven na to, aby se mezi tím válely talíře a podobně… A u sebe jsem měl bordel jako nikde, jen mě třeba po 14 dnech samotného tak znechutil, že jsem ho sám od sebe uklidil. A pak byl druhý extrém, tak kolem 15 roku věku, to jsem tenhle návyk neměl ještě vypěstovaný a maminka to řešila tak, že mě třeba nechala na týden někam odjet, a já se pak vrátil do krásně uklizeného pokoje… co jsem neuklidil já, uklidila maminka – do velkých černých pytlů a do kontejneru :-).
Je nám 22, bydlíme na privátě a je tam nepořádek, který nikdo nechápe. No ale tam žijeme sami, bez rodičů, takže ten tvůj estetický problém odpadá… ale jsem schopni si uklidit kuchyni, koupelnu a nakonec kvůli holkám i ten pokoj 🙂
SFD …když jsem byla v jeho věku a starší, měla jsem tolik zájmů a aktivit, že jsem neuklízela taky. vdávala jsem se a neuměla vařit a nevěděla jak se pere … prostě byla jsem nepolíbená múzou pořádku. Ale já když byla doma nemarnila čas poflakováním od ničeho k ničemu. On asi jo. A proto mě to tak štve. Ta dvojkombinace.
sunfreedom: jejej, to znám 🙂 v pokoji mám bordel téměř jako v tanku… ale je to můj pokoj… jak píšeš, nikdy bych se nedovolila ten binec dělat někde jinde, než právě ve svém pokoji… oblečení lifruju na židli, co mám u počítače… když se židle tíhou oděvů skácí k zemi, je čas uklidit 😀