…
*** Přicházím z práce domů a ve schránce objevuji dopis, který jsem poslala před několika dny na známou adresu – Adresa komplet zaškrtaná a vlevo tři možnosti a tři čtverečky:
- Adresát se odstěhoval
- Adresát zemřel
- Adresát neznámý
Naštěstí byl zakřížkován čtvereček poslední – adresát neznámý , ale stejně nevěřícně zírám a stále nechápu, co jsem zvorala … AHA! Pán se jmenuje Tomáš a já se nechala unést a napsala místo jeho skutečného příjmení příjmení někoho jiného … Tomáš Sokol! To mám z těch jeho caus… zvoní mě z toho v uších a aby toho nebylo dost, ještě píše každý týden sloupky do Reflexu. Styď se Zuzi! A to není prosím všechno – já tu obálku ještě vyzdobila sluníčkem a šesti ptáky!
Mno … musíš si Tomáši na svého Bulise počkat …
*** Dnes navečer jsem šla do naší salaše. Naše smutečka má totiž tvar salaše, ale velmi vysoké salaše a parádní. Průčelí je celé prosklené, stejně jako zadní část. Na čištění skel se používá více jak 4m bidlo. A to bidlo jsem tam šla vrátit, protože jsem si ho v pátek půjčila na ometení pavučin na mém pracovišti. Tam máme zase impozantní vstup a půl budovy tvoří prázdno, tedy vysoké prázdno. Vracím se zpět a zavírám vrata. Kolem prochází malá cikánečka, myslím ještě nechodí do školy. Živé bezelstné oči. Zapřádá se mnou rozhovor.
C: Dobrý den. Co tam je? (ukazuje na salaš)
Já: To je smutečka. A nesmí se tam chodit ( To říkám proto, že vrata se z nějakého důvodu nezamykají)
C: Co to je?
Já: To je takový dům a tam se chodíme loučit s mrtvými.
Zamyslí se, zvážní a důležitě říká: Můj tatínek tam taky je. On zemřel na AIDS.
Zdvihnu obočí a nechce se mi věřit té informaci, nepřikládám jí v duchu váhu. Přesto říkám:
To mi je teda líto.
C: A babička je taky mrtvá a dědeček taky.
Já: Hmmm, to je smutný. Ale prosím tě, tam se opravdu nesmí chodit…. A kam jdeš?
C: Tam, pomáhat do chléva. (ukazuje dozadu – tak 100m dál po silnice je bývalý objekt JZD, chlévy.)
Děvče se usmívá a odchází, vyměňujeme si pozdrav. Pár kroků a něco na mne zase volá … jako šťastnou cestu nebo něco takového? … vlastně ani nevím, slyšela jsem jen nějaký zvuk a tohle mi připomněl, je to samozřejmě nesmysl, ale už se neptáml Tak se ještě na ni usměju a volám : Tak ahoj.
*** Za dobrým jídlem až na kraj světa… myslela jsem si, že mne tak něco neohromí… Loni v Lidovkách vycházel seriál bankéře Johannesa Kinského Z vyšších kruhů (třeba zde). Přestože se pohybuji v jiných kruzích, jeho společenské rady jsem si oblíbila. Seznamovaly mě s jistou noblesou a zvyky vyšší společenské třídy a jeho doporučení a vysvětlení vůbec nebyla od věci. Myslím, že mě jeho texty obohacovaly a poučovaly a v jistém smyslu jsem teprve tehdy začala hlouběji chápat ten vrozený šlechtický smysl pro jemnost, tradice a ušlechtilost, vybranost. Také jsem se kvůli tomu jednou mediálně střetla. Jistý gentleman se tomu smál a já jsem se Kinského zastala. Myslím, že jsem něčemu porozuměla … člověk se nemusí všeho hned zříkat a šmahem odsuzovat. Měl by se možná chvíli snažit pochopit a zamyslet se, jestli to není možná jinak, než se to na první pohled jeví…
– Ale tohle je i na mě moc! Každej kdo něco znamená je dneska labužník a dopřává si delikatesy a nejen to! On ještě ty specialitky sám vaří. Mediálních kuchařů jsou plné noviny a vaří inteligenti i umělci. Nikdo není té módy ušetřen. Kdo dnes nevaří a není labužník, neznamená nic, je to hňup! Prostě vaření letí.
Tahle oblast pro mne není ta pravá. Mám ráda jednoduchá a obyčejná jídla a třeba i studená. Někdy něco složitějšího, ale to když mám do toho vyloženě chuť. V naší rodině jsme všichni stejní. Chutná nám všechno a nejsme vybíraví…. Články o vaření a recepty labužníků čtu se zájmem, ale to je tak všechno, není to moje priorita. Nemusím jíst šneky a chobotnice, abych si pochutnala na jídle… Ale ať si každý jí co chce, když má z toho radost…
V sobotních lidovkách vařili manželé Mackovi. Jsou to milí a hezcí a inteligentní lidé. Macek je ale na můj vkus moc suchý a technokratický. Může překládat básně, ale stále je to studené jako psí čumák. Trčí z toho školometství a snaha být ve všem dokonalý. Také je na mne moc akurátní. Ale to je jen pocit, neopodstatněný dojem. Třeba je úplně jiný. … Miroslav Macek se narodil v Litomyšli, v domě, kde kdysi žila M. D. Rettigová a obdivuje její zapomenuté recepty …
Rettigová má skvělý recept na přípravu kapouna se šneky. Úžasné je i její jehněčí hrudí nadívané račími ocásky. A co teprve ragú z kuřecích hřebínků! rozplývá se Miroslav…
Přiznám se, tohle mě donutilo k pousmání. To už snad není labužnictví, to už někdo neví coby! Někteří lidé mají na sebe štěstí … já bych do holportu s pojídačem kuřecích hřebínků nešla. Možná kdyby … kdyby to vyrovnal něčím jiným ! :o))))) zuzi
Chtěla jsem původně psát o včerejší návštěvě, ale už půjdu spát, zítra je taky den.
zuzi,Obvykle při večeru neprolézám blogy, ale dnes mě k Tobě na blog něco táhlo a už vím, proč. Tenhle článek je jako dobré víno. Je škoda jej zhltnout na ex, je dobré se s ním přivítat, seznámit a po douškách vychutnat. Nevím proč, ale působí tak na mě. Tři střípky, které k sobě krásně pasují a obrázek je takový, že o něm budu dneska asi dlouho přemýšlet. Ty tři střípky asi mají hodně společného, byť to tak nevypadá. Jemnou, ale pevnou nitku, sotva však postřehnutelnou. Teď výjimečně mluvím naprosto vážně, beze vší ironie a sarkasmu.
Děkuju. Dobrou noc a CD.
Konečně jsem in alepoň v něčem – uvařila jsem si oběd na celý týden. Hurá!
Aleko,děkuji, to jsi mne nejen potěšil, ale i překvapil. Teď mně to bude ale vrtat hlavou, jakou nitku že jsi to objevil… já totiž nevím. Ale všechno vědět nemusím :o)! Dobrý den.
Muris,no, nevím nevím labužníci určitě jedno jídlo neohřejvají celý týden :o) a copak to asi je? Šnečí ocásky nebo kapří ploutve?
zuzi! neblázni! těstoviny s brokolicí, fazolovýma luskama a řeřichou :-))) Labužníci mají peníze, já jsem pořád chudý student! :-)))
Muris, tak to bych si dala taky. Dostala jsem z toho čtení něco chuť. Jdu do pekárny …
zuzi,nic si z toho nedělej, taková mýlka docela potěší ;-). Mimochodem, minulý týden došlo skoro na vše – odstěhování na prodloužený víkend, málem smrt v sobotní horku, nevěřícný pohled na cizího pobudu v zrcadle každé ráno :-). TS
zuziMožná je to hloupost, ale napadlo mě toto: V první střípku vidím obavu z nálepky, která může znamenat, že nám odešel někdo blízký. Do té doby než zjistíme, v kterém poli je ten zlověstný kříž (dvojsmysl nechtěný, ale také je to na zamyšlení). Bojíme se smrti a radujeme se, když je adresát “neznámý”.
Druhý střípek – píšeš o důstojném místě, kde se člověk loučí s tím, kdo odešel. Přiznám se, že tento střípek jsem četl nejdéle a několikrát. To místo rozloučení je v mé mysli důstojné, skoro by se chtělo říct elegantní.
Třetí střípek je o umění žít. Píšeš také o noblese, o elegantnosti člověka v dnešní době. Vlastně píšeš i o tom, jestli je noblesa v dnešní době “akceptována”, jestli se nestává terčem posměchu… Napadlo mě toto: Jaký život žijeme, takový je i pak náš odchod. A jednoho dne přijde zpět dopis s oznámením pošty: Adresát se odstěhoval/Adresát zemřel/Adresát neznámý. Možná je lepší zemřít, než být neznámý.
Omlouvám se za mé těžké myšlenky, ale někdy to na člověka přijde.
Tomáši,hlavně že žiješ! Ale už prosím “postaru”, TS je totiž také TrendSpooter. Do konce týdne to snad zvládnu, přelepím tu ostudu jemně, aby ses mohl pokochat. A abys viděl, co všechno se může stát…
Milý Aleko,děkuji ti, že jsi mi “poodhrnul záclonu” tvého myšlení. Jsem velmi potěšena a překvapena, co všechno se dá z několika střípků vykřesat. Je moc fajn, že se umíš na chvíli “zastavit”. zdraví zuzi.