Odjeli&

…

Zmizeli. A na pár hodin je tu klid. Stavil se nenadále bývalý manžel a zval nás s Honzou na výlet. Oběd, pouť v Borové a dál jak budeme chtít. Odejel jen Honza. Já se vymluvila, že mám práci, což je sice pravda, ale … důvod je jiný.  Nechci být s nimi, chci být sama. Když nemohu být s někým jiným … . V kamenném domě je v těchto vedrech příjemně.

Konečně jsem vytiskla rozpis služeb na prázdniny – předlohu jsme vytvořili společně u psychologa. Zase TO funguje podle starých pořádků. Přestože se ví co a jak, nikde to nevisí, a tak se to asi tak nějak nemusí. Tak od pátku to tedy visí. Ale zatím to nezpůsobilo žádný převrat v našem společném soužití. Vlastně to poflakování a núďo od počítače k televizi a tak, nezmizelo v tom rozsahu, jak by se mi to líbilo a dalo by se to akceptovat. A navíc ztrácí zábrany a ač dříve nedopalky od cigaret přísně uklízel, nyní polevila ostražitost a projevil i v této oblasti svůj sklon k ledabylosti. Vajgly se povalují za domem u lavičky. Ach jo … Takže jsem sama, mám klid, ale je mi nějak teskno. A smutno a jsem zbytečně protivná a nepříjemná a zvyšuji hlas. Ale to už teď ne, protože tu nemám protihráče. 

Až dopíšu, půjdu umýt nádobí a potom na zahradě žehlit. Baví mě to více venku. Natáhnu si prodlužovačku, vynesu ven prkno a prádlo a jde se nato. Dnes žádné sportovní výkony. Bolí mě docela po včerejšku kolena. Nejen to zlikvidované po dovolené, ale už obě.

Včerejší výlet do Luže, na loutkové divadlo pod širým nebem, byl fajn. Ale to zničující vedro! Šla jsem jen tak nalehko, v batohu lahev s pitím, peníze, náhradní brýle, papírové ubrousky. Byla jsem si skoro jista, že cestou nikoho nepotkám – kdo by se v tom šíleném dusnu někam vláčel … a také to tak bylo. První lidi jsem uviděla až ve Zdislavi, chataře na okraji vsi. Posedávali na verandách pod slunečníky a pozorovali šustot kolem. Byla jsem asi milým zpestřením jejich unavených pohledů. A to už jsem byla oblečená. Na poli a v lese jsem si sundala tričko, jinak se nedalo….  Šla jsem už hodinu a půl a do cíle chyběl jen poslední kilometr. Ten jsem absolvovala na stinné stezce, která vedla pozvolna zalesněným svahem na náhorní rovinu, kde stojí zřícenina hradu Košumberk a poutní kostel na Chlumku. Nejprve lesem, potom zadem podél rozsáhlé oplocené zahrady  léčebny. Zjistila jsem mimochodem, že zde vzniká arboretum mapující nejvzácnější i zcela obyčejné dřeviny a keře lesoparku, a vstupní branka  se zavírá až v 21.30.  Dříve tomu tak nebylo, i když ty krásné stromy tam rostly stále vysázeny zřejmě péčí zakladatele MUDr. Františka Hamzy, který v roce 1901 vykoupil pozemky v Luži a založil zde r. 19001 první ústav pro tuberkulózní a skrofulózní (deformace páteře?) děti v tehdejším Rakousku-Uhersku. Nyní je zde Hamzova odborná léčebna pro děti a dospělé, jezdí se sem do lázní a Luže je nazývána malým lázeňským městečkem.Na nádvoří Košumberka už bylo všechno přichystáno. Členové pomocného praporu souboru Julie & spol.  ( viz další text … na fotce "Umělci" je Laďa vpravo, zcela vlevo herec hrající někdy na harmoniku a uprostřed herec, který na nic nehrál ale tvoří páteř souboru) upravovali hlediště – dávali lavice blíže, skoro nejblíže pódiu a za chvíli už to mělo začít. Říkal mi to Láďa, Láďa z Mravína. Jeden z těch pomocníků. Před více lety jsme se spolu setkávali v jogínském ášramu. Je to zajímavá osůbka, velký entuziasta. Ač věku staršího, stále mladé a trochu potřeštěné mysli a neúnavně sám opravoval v ášramu různé střechy apod. Měla jsem tehdy dojem, že jsem ho nezaujala, ač on mě ano. Jednou si u mne byl doma něco vypůjčit a hezky jsme si povídali. Můj dojem se ale nezměnil. Zajímalo ho jen to, co si chtěl vypůjčit. A ukázalo se, že jsem měla pravdu! Nepoznal mě totiž. Na moje Ahoj Laďo nereagoval a byl rozpačitý. No, sama jsem ho poznala jen podle hlasu a očí. Dokonale změnil vzhled. Vypadal jako nestříhaný neholený šedovlasý střapatý skřítek s jiskřivýma očima.  No, nemohu říci, že bych se nějak urazila nebo cítila dotčena. Prostě se to stává. Někoho si zapamatujete napoprvé a jiný člověk se vám zdá tak pro vás nezajímavý, že se tam neuchytí, ač jste se setkali vícekrát … a to stalo jemu.Divadlo mě zaujalo od první minuty do poslední. Výsledný akord všech prostředků, které byly využity dokonale ladil. Skromné a variabilní prostředky, které herci použili ke ztvárnění svého autorského Fimfára (pohádka Jana Wericha) byly vyváženy vtipem, nadšením a dokonalou souhrou všeho, jak jsem říkala. Součástí představení byly i zpěvy písní všech tří protagonistů. Za doprovodu houslí a harmoniky dvou z nich. Byla jsem vtažena do děje a nebyla jsem sama. Děti kolem mne a za mnou hlasitě komentovali a napovídali.

Ale skoro dvě hodiny na přímém slunci udělaly své. Bolela mě hlava. Ploužila jsem se zpět podél zídky léčebny a napadlo mě kdovíproč? se ještě jít podívat do toho nového arboreta. Dobrý nápad. Pokochala jsem se  a ještě objevila kavárnu, kde jsem si dala kafe a pohár. Pak už se nic zajímavého nestalo. Kromě toho, že jsem potkala houbaře a povídali jsme si a kromě toho, že mě začala bolet obě kolena a sotva jsem se doplazila domů. Záhy nato jsem  zaplula do postele. Tentokrát na 12 hodin! zuzi

Udělejte si čas na 11. srpna! Ve 20,30 hod. vystupují na nádvoří Košumberku jevištní existence Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí s autorskou komedií CECHY KRÁSNÉ, CECHY MÉ.  Bude-li to taková jízda jako loni (Bílí andělé pijí TESAVELU), neodejdete lhostejní. Buď je vezmete za své nebo budete nad jejich produkcí hluboce pohoršeni. Chvíli to trvá, než si na jejich styl zvyknete. Nebo taky ne. Oni se totiž s ničím … neserou.-.

�