Sudety nebo Máchův kraj?

Dovolená 3. – směsice dojmů: kytky a zvířata, hrady, zahrady …..

První tři dny pobytu jsem byla okouzlena květenou této oblasti. Byla tak odlišná od druhového složení  u nás – na pomezí Vysočiny  a Železných hor. Nacházeli jsme se v teplejší oblasti a setkala jsem se zde ojediněle i s chmelnicí, snad tedy proto to zde bylo tak jiné. Viděla jsem mnoho druhů rostlin poprvé v životě, i obyčejných, znala jsem je pouze z atlasu – neustálým listováním si člověk ale zapamatuje nejen jejich vzhled, ale i jméno … ale i některé druhy u nás ojedinělé zde rostly v pro mne nebývalé hojnosti. Okraje cest, slunné louky, meze, všechna místa byla pro mne zajímavá, protože jiná než ta, na která jsem byla zvyklá. Stále jsem se zastavovala a lačně fotografovala, později ovšem již s větším rozmyslem. Měla jsem na kartě snad více než 50 druhů květin. A pak jsem náhle o vše přišla. Ale už jsem ty nasbírané záběry oželela. Stejně se sem ještě vrátím…

Dalším překvapením pro mne byly zahrádky u vesnických domů. Jak je to možné, že  zde mají lidé větší smysl než jinde pro staré zavedené druhy zahradních rostlin, prostě pro květiny zahrad našich babiček. Tolik proskurníků, floxů a jiných obyčejných kytek jsem jinde neviděla. Jistě, jsou i zde prohřešky typu škumpy, stříbrného smrku a keříků chvojky, které se na zahradu u vesnického domu nehodí, ale není to tak masové jako jinde. Prostě na okrasnou zahradu patří ovocné stromy a ořešák, pár keříků červeného rybízu a ty staré druhy kytek. A ne ty jehličnany. No, snad nejsem příliš konzervativní. Nejhorší je ale nadzemní bazén na zahradě. Fuj. To už spíš snesu nějakou tu chvojku  :o).

Třetí den jsem vyrazila na výlet sama. Den předtím jsem se totiž u Máchova jezera sklouzla a bolelo mě koleno a nestačila bych ostatním, a také jsem se potřebovala vyrovnat se ztrátou fotoaparátu. Neměla jsem na nikoho náladu, a tak trochu jsem pobrekávala a sčítala všechny životní prohry… Ovšem příští události mi ty chmůry rychle vyhnaly z hlavy.  Šla jsem po modré značce za Pavličkami kolem ohrady pro dobytek. Vidím vpředu těsně za ohradou polehávající kolosy …  proboha … zubři! Je ve mně malá dušička, když se k nim přibližuji, ale co, jsou zde elektrické ohradníky… Míjím je, oni se zvedají a pádí dál směrem podél zábrany. Vtom ale slyším velký rachot a těsně vedle mne proběhne tím úzkým úvozem jedno s těch strašných rohatých zvířat sledující to stádo, ovšem vně ohrady! Hrůzou jsem strnula a vrostla do země. Nehýbám se a nevím co mám dělat. Kam mám jít a jestli vůbec mám pokračovat dál po modré. Rozhoduji se vrátit do vsi a kráčet dál  po silnici. Mám z těch šílených krav strach. Vtom se vedle mne objevuje člověk v pracovním. Nic neříká, a tak se ho ptám, jestli nepatří k těm zvířatům… Nerad, ale přisvědčuje a sděluje, že jim blesk vyřadil z provozu ohradníky a už třetí den nemůže tu jednu rohatou bestii dostat do ohrady. Je to prý nějaký zvláštní anglický skot chovaný pro maso. Ach jo … a zase se ukázalo, že otočit mne na silnici nebyl tak docela špatný nápad. Jdu asi  kilometr po asfaltu a předjíždí mne dcera v autě. Zastavuje a jedem spolu na Bezděz pátrat po foťáku a pak se rozhodujeme obejít Máchovo jezero. To mohu, koleno bolí jen při stoupání nebo klesání …

Hrady, zříceniny hradů … skoro na každém větším kopci zde něco je. Na zřícenině hradu Starý Bernštejn se provádí jen po domluvě, vlastní ho již mnohá léta soukromník (již za socialismu). V Dubé je zámek Nový Bernštejn s krásným anglickým parkem. Zámek je přetvořen na hotel pro bohatou klientelu a zahrada upravena podobně (bazén, golf atp.). Přesto stojí zato prohlédnout si vzácné dřeviny. Může se tam volně. Poblíž Blíževedel (u Kravař) je kopec se zříceninou Ronov. Hezké místo s dalekým rozhledem. Prý … já nahoru nelezla. Čekalo nás totiž ještě cca 23 km domů a to jsme měli v nohách 2-3 hodiny chůze prokládané požíváním borůvek, svačiny a čekáním jeden na druhého. Šli jsme totiž první den celá družina pohromadě. Rozdělili jsme se až pod Vlhoští (mytický kopec, nesmí se až nahoru, nějací ptáci tam potřebují klid pro vyvedení mláďat). Měli jsme štěstí na hradní průvodce. Vaší pozornosti doporučuji hrad Housku. Provádí se tam teprve pár let. Nikdy předtím ne. Kastelán Miroslav Konopásek v historickém kostýmu udělá z prohlídky horor a divadelní představení zároveň. Nevyjdete z úžasu. Totéž na Bezdězu. Žádná nedomrlá mladinká švitořící děvčata, ale chlap – voják. Také tu prohlídku pojal po svém a nenudil, naopak, hltala jsem každé jeho slovo. Prostě to uměl. Byl mě nějak povědomý. Popošla jsem k němu blíže, přečetla si jeho jméno na visačce a byla jsem doma… jedna z osobností našeho regionu. Všeuměl, dobrodruh a herec Sváťa Vobejda. Podala jsem mu ruku a představila se jménem města. On mi sdělil, že mne poznal hned u brány a takové ty věci okolo … Večer mi řekl i Pete, že ho zná. Je to jedna z jeho vojenských záloh. Pete je totiž velitel domobrany nebo jak se tomu říká. Těm vojákům amatérům z vlastní vůle…. Kokořín jsme prohlédli jen z nádvoří a někteří si zakoupili vstupenku na věž. Já bych tam s tím kolenem nevylezla, a tak jsem se vyhřívala na lavičce. Hrad přestavěný ve 20. stol. do podoby romantického pohodlného sídla vypadá jako z pohádky. Malinký a úhledný, trochu kýčovitý. Stojí na kopci v údolí, takže z té věže není nic vidět. Prý je to podfuk, říkali někteří.  zuzi

 Zítra lidová architektura a lidé.