Sudety nebo Máchův kraj?

Dovolená 2. –  romanticky

Cesty krajinou…

Nevím čím začít, jak pokračovat….  A také si nejsem jista, že všechno co zde napíšu,  budou moje autentické myšlenky. Možná, že chvílemi budu opakovat, co řekla Eva nebo Jirka nebo Zorka. Poslední den, navečer před našim (Zorky a mým) odjezdem domů,  jsme my čtyři, kteří jsme se záhy – hned druhý den – spojili do malé skupiny a chodili na výlety společně,  zašli na  místo, které nás  lákalo, co jsme ho druhý den spatřili. Osamělá kaplička uprostřed zrajícího lánu obilí. U Tuháně. Vlastně k ní nevedla žádná spojka, jen stopy,  koleje po průjezdu jakéhosi zemědělského stroje. Šli jsme s Evou vzadu a ona projevila obavy, jestli Jirku netáhneme na to místo, které nás zkraje týdne tak okouzlilo, zbytečně, jestli se mu tam bude zamlouvat. Mávli jsme nad tím nakonec rukou …. a šli všichni tou úzkou stezkou lemovanou z obou stran mořem rozvlněných stébel nesoucích  zralé klasy.  A Jirka se dal do focení. Za celý pobyt nasnímal okolo deseti záběrů, z toho nejvíce právě zde. Eva šla vzadu a pak nás otočila a my máme několik fotek z pole a pak i místa, kde stála čerstvě omítnutá kaplička. Zarůstala společenstvím kopřiv a v nich ležel pokácený kmen lípy. Sedli jsme si na něho a povídali postupně jeden po druhém, co na nás nejvíce zapůsobilo. Nejdříve Jirka. Jeho největším zážitkem byla celá tato krajina, kde se zastavil čas. Krajina bez turistů. Kulturní krajina jako v dobách existence Sudet, žádné nové domy, jen ty staré opravené zásluhou chalupářů (citlivě) a ty druhé, dožívající, na jejichž opravu nemají místí peníze…  Lesy, skály, stinné lesní rokliny, louky, výhledy, prostě vše… chce se sem rozhodně ještě vrátit…  Eva zmínila dva momenty. Cestu lesem po žluté značce ze Střezivojic Údolím Bílých skal. To se mi také líbilo. Snad tři hodiny nebo možná více jsme procházeli po vrstevnici pod pískovcovými skalními útvary a stále tomu nebylo konce. Když už už se zdálo, že se vynoříme z lesa, ještě se stezka zatočila a pokračovala pořád dál a dál. Neuvěřitelný zážitek. A pak ještě dnešní  odpoledne … Šli jsme obyčejnou suchou strání pod lesem a světelné podmínky nám umožnily daleký a ostrý výhled do kraje . Pod modrým nebem plným beránků se rýsovaly zalesněné kopce se zříceninami starých hradů a vějíři skal . Slunce pálilo a foukal silně vítr. V té chvíli jsem pocítila velmi intenzivní nával štěstí, odnikud nikam. Jen tady a teď. Zeptala jsem se ostatních, jestli se chvíli nenatáhneme do trávy na slunce. Tehdy nikdo nechtěl, a tak jsem tu chvíli nechtěla protahovat, zapudila tu chvilkovou slabost a šla s ostatními dál. No a to byl ten druhý Evin zážitek. Říkala, že jsme si přece měli lehnout do té trávy a vychutnat si tu chvilkovou krásu, to opojení vším co nás obklopovalo. Co jsem říkala já a Zorka už si moc nepamatuji, asi jsme se k nim připojili anebo něco doplnili, ale v ten moment jsem cítila, jak jsme si všichni blízko a jaké jsme měli na sebe štěstí. Ani jeden z nás zde neměl svého vrstevníka, naše věkové spektrum bylo široké a přece jsme si padli do noty. Za těch několik dní jsme si řekli i velmi intimní věci, pocity, zážitky, hovořili jsme o mnohém. Sblížili jsme se. Nevím jak ostatní, ale já tyhle dny jen tak z hrsti nepustím a budu si je v paměti opečovávat.  Nehovořila jsem o tom s Evou a Jiřím, ale dcera je fascinována a považuje tento týden za přelomový ve svém životě. Jsou to velmi osobní věci a myslím, že sama bych svůj pocit vyjádřila jedním slovem: milost.

Byla to jiná dovolená než ta tolik povedená loni  v Broumovských skalách. Myslím, že nejdou srovnávat. Jsem milovnice samoty, ale tohle byl pro mne balzám. Společnost  lidí, kteří vnímají podobně. Bylo to pohlazení štěstí. Ten týden ale bohatě stačil, štěstí nejde protahovat do nekonečna … zuzi (nějak jsem se rozkochala, ale ještě zdaleka … neblábolím…)

příště hrady a kopce, lidová architektura, zahrady a květena