Osamělost

Ivan Martin Jirous

Ivan Martin Jirous
(Foto: Ondřej Němec, Lidové noviny)

Není pravda, že je mi smutno,
smutno mi totiž není.
A není pravda, že jsem sám,
Jsem jenom osamělý.

IMJ 13.6.85 III. (Ochranný dohled)

Tak jsem si půjčila knihu básní. V současné době jsem rezignovala na beletrii, více jak dva měsíce mám u postele mého oblíbence Murakamiho a jeho Kafku na sněhu (moje nejmilejši literární dílo je Murakamiho próza Norské dřevo a pak také už mnoho let miluji Hemingwayovu povídku Velká řeka se dvěma srdci – vím, už jsem to zde také několikrát psala, ale je to důležité sdělení, proto to budu i nadále občas opakovat – kdo by se hrabal v archivu a četl zpětně všechny mé texty …) a přinutila jsem se přečíst jen 2 nebo tři strany knihy, prostě nemám náladu číst knihy. Čtu jen občas nějaký časopis a noviny a mám co dělat abych to jakž takž zvládla. Dělám raději jiné věci.

A tak jsem si vypůjčila knihu básní Ivana Martina Jirouse Popelnice života. Je to docela malá hubená knížka, ale vešlo se tam stejně moře poezie. První knižní výbor z jeho básnického díla, vybral a uspořádal Martin Machovec. Autor, IMJ, celý výbor korigoval a provedl několik drobných oprav a název výboru povněž navrhl on sám. Tak to stojí v ediční poznámce a na záložce knižního přebalu. Ach jo …

***

Cibule kostelů zlátnou a zrají
Slunce se sklání k máji
ptáci se vracejí sedají na věže
letěli kolem papeže nemocnou Itálií
Ještě rok tedy prožiji
pod krutým nebem Kartouz
04826 Jirous

(Magorovy labutí písně)

V pondělí jsem jela autobusem domů z Heřmanova Městce a v Chrasti jsem měla více jak hodinu prodlevu, tak sem si sedla na lavičku a celý výbor jsem si přečetla. Dostala jsem se do Magorova zvláštního světa poezie, kterou vnímám a dovedu se snad také do toho světa trochu vcítit. Navenek výtržník, svými excesy připomíná zestárlého puberťáka. Není to však směšné. Je to smutná vzpoura… Málo je takových jako on. Nezadal si, je ryzí. A upřímný. Nepřetvařuje se. Maska zhýralce. Jeho poezie je jedinečná. Jakoby obyčejná, lapidární, ale je tam skoro vždy nějaký odkaz na něco skutečného – religiózního nebo na místo, konkrétního člověka. Občas vulgarity, ale ne pro ohromení, je to u něho samozřejmé. Mnohdy v jedné básni kontrast vulgarit a ukázky střípků vzdělanosti, použití cizích slov, často křesťanský odkaz.

***

Špatně se skládá elegie
když kolem cucají si pyje
a každý rým je na to chudý
popsat jak kouří si zde údy
Abych zas nepsal výtržnicky
zaznamenám jen sporadicky
jak jeden odsouzený přelíz
druhému zločincovi penis

Mám na liště svého prohlížeče odkaz na neobvyklý rozhovor s Martinem Jirousem. Je z Lidovek 28.12.2006

Rozhovor vedla moje oblíbená jemná Daniela Iwashita, která má také Magora velmi ráda. Je to z jejích textů cítit. Jsem přesvědčena, že se též nedá zmást a vidí to, co je ukryto uvnitř. To smutnější, ne jen ty bulvární kousky rozverného básníka.

Rozhovor pod názvem Moje dílo" je uzavřeno" mám ráda. Vymyká se řadě dalších rozhovorů, kdy se každý snaží vyvolat o sobě dojem. A přikrášluje. Ale nelze to mít za zlé. Prostě to tak je, že člověk má na sobě mnoho slupek a z různých důvodů je nesvléká a zvláště ne takhle veřejně. ( Bulvár je zvláštní kategorie, promiňte, pro blbce). Ale Magor je upřímný, věcný a hořký. Neohromuje a ta je ho smutná rezignace mě dojímá a také současně rozčiluje. Ale nedovedu si představit Magora pod růžovou vlajkou optimismu. To snad dnes ostatně může jen ten, co má velmi zúžený obzor anebo nechce vidět všechno a ukájí se oblastmi vzdálenými skutečnému životu a světu.

Nějaké úryvky:

• LN V dopisech ženě píšete také o umění: Pro mne je umění záležitostí oslovení. Připadá mi sobecké, když ten, kdo druhého oslovovat může, si myslí, že stačí otisk ve sněhu." Tenhle problém je stále aktuální. Je v dnešním umění něco, co vás oslovuje?

Moc toho není. Hlavně už moc umění nesleduju – s výjimkou několika přátel. To, co se většinou dneska v umění děje, různý odnože konceptualismu, to mi připadá naprosto zhovadilý. Teď jsem si zrovna četl rozhovory s Alešem Veselým, které vydal taky Torst, a tam je třeba pasáž, jak tuším v sedmdesátejch letech Veselý vystavoval někde na Západě židli a pak se ho v galerii, se kterou by mohl spolupracovat, ptali, kolik by těch židlí mohl udělat. Byl tím zaraženej. Dneska je situace konkrétně ve výtvarným umění taková, že jde spíš o trh než o vytváření autentických hodnot. Je to něco, co jde už úplně mimo mě, něco, čím se nezabývám.

• LN A v literatuře?

Čtu převážně brakovou literaturu, detektivky, Večery pod lampou a podobně… To jsem dělal vždycky. Samozřejmě, je tady pár dobrejch mladejch básníků, nechci nikoho jmenovat, abych na nikoho nezapomněl. I tam je pochopitelně nadprodukce, ale to je jedině dobře. Ale že bych měl nějaký extra zážitky ze sledování většiny umění, to nemám.

Tak si ten rozhovor třeba přečtěte a dobrou noc. zuzi