…
Tak máme svého psychologa. Ano, je to ten, co o nás nejdříve moc nestál a možná byl z nás trochu na větvi, co jsme mu tam ztropili na úvodním sezení za emotivní tyjátr… To víte, po delším čase jsem konečně měla možnost se se synem normálně a otevřeně bavit a vysvětlit mu a nejen jemu, ale i psychologovi, své názory a postoje, a tak jsem toho využila a řekla jsem si svý. Úplně všechno, i ty trapnosti. Nyní máme za sebou 3 hodinová sezení (nepočítáme-li to úplně úvodní – bývalý manžel a syn – to bylo prakticky bez účinku, protože se nic nerozkrylo).
Psycholog nám skutečně pomohl. Stal se po vyjasnění situace naším prostředníkem v komunikaci a pro syna zástupnou autoritou, když nikoho takového ve své blízkosti nemá. Myslím normálního charakterního chlapa. Mne syn nebral. Honzovi se podařilo, co si předsevzal. Místo 4 kulí má na vysvědčení 2, změna internátu (tedy byl vyloučen) mu snad i prospěla, a přesto, že musí dojíždět, zvládá to v pohodě. Také už nechce vyměnit školu za učiliště – jít na hrnčíře, sám uznal, že je to nesmysl. I doma je výrazně lepší atmosféra, méně televize a počítače, více pomáhá. Snaží se. A komunikujeme. Psycholog říká, že změnu jsme udělali oba. Ano, ale především syn, a proto jsem také já klidnější. Důležité je jednat spolu na rovinu a vzájemně se uznávat a nebýt předpojatý. Druhého v klidu vyslechnout a říci si to své, o čem jsem přesvědčen/a. No, nejsem přesto optimista, musíme se stále snažit. Samo to nepůjde. Jsme oba asi nedůslední a potřebujeme určitý řád. Také je to dáno tím, že bydlíme sami dva v rodinném domku se zahrádkou a je tu stále plno práce, opakující se práce. A na té se musíme podílet oba, nelze žít na úkor druhého.
Ve středu jsme donesli domácí úkol: rozpis, co kdo bude v domácnosti vykonávat. Zajímavost. Syn měl koncept, kde bylo mimo jiné i toto sdělení: Poslední měsíc mi vyhovuje, všechno probíhá v klidu, podle mých představ. Dobu strávenou u počítače jsem omezil a ani mi to nevadí.
Vlastně jsme tu úlohu ani jeden zcela nepochopili, a tak jsme se do té práce pustili znovu u psychologa. Vedl nás a musím uznat, že to měl docela promyšlené. S Honzou jsme byli k sobě vstřícní, a tak jsme byli v závěru pochváleni, jaký jsme udělali na sobě oba pořádný kus práce a jak už se to mezi námi hezky vlní a né cuká jako poprvé. Sdělil nám jednu pikantnost. V poradně je jediný chlap a po našem vzrušeném prvním sezení, kdy se křičelo, mávalo rukama, brečelo a kdovíco ještě, se prý kolegyně ptali co se to tam dělo a měli o něho strach, aby to přežil ve zdraví. Tohle tam prý ještě neměli … No pane, to bylo tedy asi antré! A teď jsme dostali nabídku, jestli chceme v září opět pokračovat, on že s tím problém nemá. No, to jsem tedy ráda! Konečně máme někoho, kdo se nám snaží pomoci a na úrovni. Nestranně. Máme vypracovaný docela podrobný a časově přesný rozpis na prázdniny. Jak se kdo bude podílet na práci doma a venku – prostě rozdělení povinnosti. Tak jsem zvědavá, je to budeme dodržovat. Přijdu si trochu jako děcko, a na druhou stranu velmi zodpovědně… se synem musím jednat tak nějak pochlapsku – rovně, jednoduše a brát na něho ohledy a obráceně. Nějaké slepičí projevy, pláč, výsměch a hysterie si musím odpustit (ne, že bych byla taková, ale něco by se v genech asi z toho také našlo :o))). Prostě nemohu si pomoci, jednou jsem to už psala. Na ženy syn nebere ohledy, muž nebo žena – zatím nevidí rozdíl. Myslím, feministky by z něho měly radost. Je naprosto nestranný. Tak uvidíme. zuzi
Pozn. Po jistých zkušenostech jsem přistupovala k nařízené návštěvě (souběh problémů = škola a internát) PPP se skepsí. Nevěřila jsem, že nám někdo pomůže rozmotat to klubko problémů a nedorozumění mezi námi, že se situace změní a syn dostane rozum a začně brát život trochu zodpovědněji. Ani po první návštěvě psychologa jsem si nebyla jista, že se něco podstatného změní. Ale stal se trochu zázrak. Byla jsem dalším vývojem zaskočena. Psycholog mě nakonec o svých možnostech přesvědčil. asi ale i my jeho :o)!
tak to je skvělý! naši když byli u psychouše s bratrem, nezměnilo se absolutně nic… docházeli pravidelně, ale nic…
Ještěrko …ještě je předčasné si myslet že se jedná o trvalý stav, bude to o prázdninách tvrdé. Musíme být oba důslední a dodržovat, co jsme si předsevzali. A Honza se musí učit na reparát. Z celého roku, dějepis a fyziku. Musí začít hned… (ale stejně to malý zázrak je).
Držím pěsti……musí to být těžké pro vás pro oba. Držte se.
Díky Armine za podporu.
Zuzi, jsem ráda, že se časy obrací k lepšímu. Myslím na vás a držím palce.
Díky Iv, tak pokračuj dál :o), určitě to má svou váhu. ..