Není nad to se dobře vyspat

a ještě si dopřát odpolední spací dvouhodinovku …

Nespím moc dobře. Nebo spíš vydatně. Tak, abych se po probuzení cítila hezky. Odpočatá, nasycená spánkem, natěšená na něco neurčitého, co bych mohla onoho dne prožít. Ranní sentimentální malátnost … Málokdy dokážu nyní zavřít šuflíky a nemyslet na nastávající starosti a události, které mne čekají. Příští týden budu mít velmi hektický, a proto jsem TO v pátek zkusila. Zapomenout a pracovat bez myšlenek na věci co mne čekají. Nedokážu to tak zcela, myšlenkám neporučíš. Neustále ti nějaké vystřelují kdovíodkud do mysli a ty na ně reaguješ. Tak jsem si pro jednou dovolila ten luxus, že jsem se je snažila odsouvat na pozdější dobu. Ovšem víme … ony nezmizí. A jak bych se některých bych se ráda zbavila úplně … nebo to není tak docela pravda? Neobelhávám sama sebe? Nechci si i ta pomyšlení, která mi vlastně tak trochu překáží,  v sobě ještě chvíli hýčkat a ještě chvíli podléhat falešným nadějím… Nejsem z těch, kteří dovedou udělat rázně škrt a začít s novým listem papíru. Vlastně to dokážu ve skutečném životě. Jsem impulzivní a hodně věcí řeším zkratkovitě a ihned, jak cítím, že přesáhnou míru – přetečou. Ale v mysli to tak snadné není…

Ale zpět, dostávám se někam jinam. Chtěla jsem si vzpomenout na dnešní ráno. Probudila jsem se ze spánku kolem páté hodiny a cítila jsem se tak dobře jak dlouho ne. Nebyla jsem ještě tak docela vyspalá, ale pomyšleni na to, že zatím nemusím vstávat, bylo velmi příjemné, a tak jsem se šla v tom sladkém poloprobuzení dolů vyčůrat a zase zalehla. Abych si to užila, tak jsem už tvrdě neusnula a jen jsem si tak lebedila a chvílemi pospávala. A pak jsem už musela vstát. Měla jsem pozvaného na osmou instalatéra Milánka, který se přišel podívat na koupelnu a záchod. Potřebuji nějaké úpravy.

Celý den jsem pracovala doma a na zahradě a šlo mi to docela od ruky. Syn odjel odpoledne za kamarádem a tak si užívám samoty. Má holomek na telefonu hlasovou schránku a tak ho nemohu zkontrolovat. Prý někde u Lanškrouna v Čermné opíká prase. No, nevím. Jsem z něho na rozpacích. Věřit mu či nikoli? Včera večer jsem mu dělala doprovod. Šli jsme pěšky do vzdálenější vlakové stanice pro peněženku, kterou si ten den zapomněl ve vlaku a podařilo se mu ji zachránit. Včasnou reakcí a ochotou legendární modré armády. Celou cestu brebentil a povídal. Byl vstřícný. Ale jakmile by měl doma hejbnout kostrou a převzít zodpovědnost sám za sebe a také částečně za mne, protože žijeme sami v jednom domě, není s ním řeč. Sakra! Jak by mi ta pohoda a dobré spaní naskočilo, kdyby se pochlapil. Ale je to tak a zatím to není jinak. Během času ve mně vzrůstá přesvědčení, že všechno v životě má svůj skrytý smysl, který poznáme, a uvědomíme si souvislosti,  třeba o mnoho let později anebo vůbec ne. Nepoznaná tajemství života. Nevěřím v osud nebo předurčenost. Někdy se ocitneme na křižovatce a volíme cestu. Někdy něco dopadne jinak než bychom chtěli. Někdy – ale málokdy – si představuji, jaké by to bylo, kdyby … ale čím dále tím více jsem přesvědčena, že můj životní status – extrovertní introvert – není tak špatný a v dobách reálné sociální vztahové a komunikační nouze si ráda vystačím sama …  samozřejmě jen do určité míry  :o) zuzi

Viděli jste někdy jak kvete netřesk? Připravuji o tom fotoseriál. Loni mi vykvetl poprvé, je to paráda. Letos nakvétají netřesky nejméně dva.