Štěstí … co je štěstí?

… …muška jenom zlatá", odpovídá poeta, jemuž byl před několika dny opět zpřístupněn zrekonstruovaný památník.

Ano, jenže to bylo tehdy … a tehdy" bylo všechno tak nějak jednodušší … Dnes se ze snahy odpovědět na tuto otázku stala věda a na zkoumání  problému nazvaného trvalé štěstí" se získávají granty – na pět let a za milion dolarů. No nemá tak někdo štěstí?

Každý z nás má nějaké to trápení a určitě neexistuje mezi námi nikdo, kdo by se alespoň jednou v životě nezamyslel nad otázkou: Jak to mám udělat, abych byl šťastný?

Aristippos starší, který žil v letech 435-355 před naším letopočtem, došel k pevnému přesvědčení, že smyslem života je co největší blaho. Štěstí je prostě součet všech hédonických okamžiků. Nebo můžeme také říci, že štěstí se rovná uspokojení ze života plus dobrá nálada plus nepřítomnost nálady špatné.

Naši předci to vyjadřují hodně lapidárně: Jenom tolik užiješ, kolik sníš a vypiješ. Zdá se mi docela, že toto objasnění, tyto definice, by mohly v mé mysli hledače štěstí obstát… A určitě nejen v mé. Mám pocit, že tento princip je zcela nevědomě aplikován a dlouhými léty své existencí ověřen v životě primitivních" nebo prostých národů v Africe, Polynézii či jinde. Ti na své štěstí nemyslí, oni ho ve svých každodenních opakujících se obyčejných i nevšedních rituálech žijí. Snad se tomu říká tradice…. Tam jsou šťastní, ale OBJEVIT jsme to museli my, my kteří se za štěstím pachtíme a štěstí očekáváme. Oni neočekávají nic. Trochu černobílé vidění, ale někam se chci dobrat.

Existuje-li ale pro, existuje i proti. Ano, vyskytují se opoziční názory, které hédonikům vytýkají, že je zajímá jen jídlo, sex, peníze a moc, což je ideál vulgární, dělající z lidí otroky chtíče. A – už sociolog Emile Durkheim řekl, že žízeň po novotách, po nezvyklých potěšeních a po senzacích, to vše ztrácí přitažlivost, jakmile se jednou okusí".

Nemá být tedy tím skutečným štěstím dosahování ctností, a to je zejména sebeaktualizace nebo sebeuskutečňování?  Na tom také ale něco je, nemyslíte?

Kdo se už v tom ale  má vyznat … v dnešní postmoderní době se z tohoto horečného hledání štěstí stal výnosný obchod = dobrý byznys.  Společnost se stává otevřenější a mnohá tajná a neveřejná společenství, spolky a náboženské větve" vycházejí se svým učením mezi lid obecný a místo klidu způsobují mezi lidmi, lačnými blaha, chaos a zmatky. Kdekdo si dnes dělá licenci na štěstí … a neznalý člověk těká od jednoho k druhému. Těch knih, mystických nabídek, zaručených lekcí. šamanů, kartážek, čarodějnic, vykladačů  … a každý den nějaké novinky, bez kterých se neobejdete"… prostě z hledání štěstí se stává zboží krátkodobé spotřeby. Jako ze všeho ostatního. Devalvace hodnot.

Ale nevidím to příliš černě? Zdá se mi, že tudy ale cesta také tak docela jednoznačně nevede. Co když klíčový pocit, že je nám v životě dobře a jsme šťastni, je ve vztahu  k jiným lidem? A ten pocit vystihují pojmy jako opravdovost, vřelost, důvěra, spolupráce. Co je mi platná sebekultivace  nebo  požitek z dobrého jídla, když nikoho nezajímám, nikdo mě "nečte", "nikdo mě nemá rád"…  člověk je prostě tvor společenský a samotnému je mu smutno, to bezesporu!

A závěrem se vrátím k tomu miliónovému grantu. Co vyzkoumala psycholožka? Jaký je Zákon štěstí? Její informace jsou překvapující, ale možná jen pro toho, kdo nad tím přemýšlí :o)))))):

Padesát procent své dispozice ke štěstí máme podle výzkumů nakonfigurováno v genetické informaci. Ať už dostaneme koňskou dávku štěstí nebo neštěstí, nakonec půjde jen o zachvění hladiny v naší nádrži na spokojenost. Díky tomu jsme nakonec naživu – kdyby měl pračlovíček ve šroubovici navařený příkaz RADUJ SE Z KAŽDÉHO VÝCHODU SLUNCE, pak by zdechnul hlady. Potrava, sex, úspěch, to vše nám působí potěšení právě z toho důvodu, abychom se o to snažili. A ze stejného důvodu také pocit štěstí rychle vyprchává. V přírodě  by nikdo permanentně šťastný nepřežil.

Padesát procent nám tedy nikdo neodpáře, ale co ta zbývající zbývající polovina?

 Výzkum ještě není u konce, ale zatím vědci soudí, že cca 10 procent mají na svědomí vnější okolnosti. V čem ale spočívá těch klíčových 40 procent, za které jsme jaksi sami zodpovědní?

Podle vědců by mělo jít o myšlenkové aktivity a strategie chování, jimiž si dokážeme uvadající štěstí vědomě prodloužit. Štěstí spolehlivěji vybudíme pravidelnými návyky než výtrysky spontánní radosti. Předpokládalo se například, že ve zkoumaném vzorku budou štastní ti, kteří si povedou deníček dobrých skutků. Ve výsledku je ale co do intenzity štěstí trumfli ti, kdo měli za úkol si pravidelně jednou týdně pročíst své modlitby.

Nejen filozof Mircea Eliade upozorňoval, že naši předkové žili v cyklickém čase, v němž se události stále opakovaly. Zní logicky, že by nás dnes v bezhlavé honbě za budoucností pár rituálů jen uklidnilo. Moderní život nepočítá s tím, že by štěstí mohlo mít příliv a odliv. Nutí nás popírat zákon o zachování energie a pochodovat za vidinou štěstí jako oslíka za mrkví na udici. A přitom by stačilo se zastavit. Uvědomit si, jaké – třeba i malé – věci mi dělají dobře a občas si je zopakovat."

Možná by bylo dobré se pro začátek zaměřit na ty dvě poslední věty, jsem si řekla před chvílí … zuzi