…
Naše sezení probíhalo ve zcela odlišné atmosféře než minule.
Minule emotivně vyhrocené mezi mnou a synem … a také s psychologem jsem si vůbec nerozuměla, hledali jsme společnou řeč. Měla jsem pocit, že se automaticky staví za synova práva a moje práva pomíjí. Myslím obecná práva člověka žijícího v jednom prostředí s druhým člověkem – nežít na úkor druhého (podílet se na společném chodu domácnosti), slušnost, pochopení.
Psycholog se v tom našem chaosu zprvu špatně orientoval. Proto se mě asi stále na něco ptal a na mé otázky odpovídal stereotypně otázkami, a paradoxně i na mou otázku, proč neustále reaguje tímto způsobem :o))). Já jsem se ale rozhodla, že využiji situace – byl zde prostředník umožňující mi komunikaci se synem – jinak nemožnou, a absolutně jsem se otevřela, řekla jsem vše co si myslím. O synovi, o jeho způsobu existence a o mně. Řekla jsem i velmi ošemetné věci, chtěla jsem to tak, byla by škoda je zamlčet, když už byla ta nezvyklá příležitost … psycholog nebyl zpočátku příliš nakloněn další schůzce, ale já ji iniciovala a myslím, že jsem ho nakonec přesvědčila, aby to s námi nějak zkusil srovnat – ptal se co od něho vlastně chci – funkci prostředníka a zástupné autority, kterou syn postrádá, a co vůbec chci – aby se syn stal zodpovědným sám za sebe a samostatným. Tohle setkání mě prověřilo, měla jsem poprvé možnost hovořit na toto téma se vzdělaným a zkušeným, jak jsem předpokládala, člověkem. Ale já o těch záležitostech hodně přemýšlím a byla jsem schopna s ním komunikovat na jisté úrovni a tlumočit své myšlenky a představy. Byla jsem připravena.
V pátek bylo vše jiné a psycholog to hned zaregistroval. Vztahy mezi synem a mnou se uvolnily a atmosféra byla vlídnější. Bylo to tím, že syn jakoby částečně dostával rozum a na vysvědčení to vypadalo jen na dvě koule, což je znatelný pokrok – možnost reparátu. Také už bylo vyřešeno jeho náhradní ubytování na internátě ve vedlejším městě. Shodli jsme se na tom všichni tři. Já jsem byla stále stejná, syn se částečně změnil k lepšímu. Domácí úkol (pravidla vzájemného spolužití a jak se měl chovat ten druhý – představa) jsem písemně vypracovala jen já, syn na to hodil bobek. Psycholog byl jak vyměněný a tentokrát šel se mnou a nikoli jako minule – proti mně. A sám říkal, že se chce ještě alespoň jednou s námi sejít. A otázka tentokrát ani jedna… Až syn zpracuje ten úkol, máme si dokumenty vyměnit a vyvěsit a ještě mám vypracovat přesný plán s čím a jak mi má doma pomáhat. A dotáhnout školu, aby mohl pokračovat a ještě jsme se už doma domluvili na změně oboru na škole (nové talentovky). Nejsem zatím příliš optimistická, nemám důvod, ale člověk nesmí hodit flintu do žita a rezignovat. Nějaké možnosti tu ještě jsou :o) …
zuzi
Tak za tohle tě hodně oceňuji,protože jsem si někdy myslel, že to se synem moc neumíš. Ale nemám právo tvoje činy hodnotit, těch pedagogických zkušeností moc nemám.
M.
miem: upresni ‘moc neumis’…’Umet to s nekym’ totiz zavani manipulaci, uplatkama, uskokama atp. Je ovsem mozny ze se pletu
Necítím se být vůbec polichocena tím oceněním :o), těžko se domluvit každému s kýmkoli, kdo neslyší a nechce slyšet a nevidí a nechce vidět a odmítá převzít svůj díl odpovědnosti za sebe a také za toho s kým žije.
OdpovědiFor Spoon:
Jo, když se to takhle napíše, tak to nevypadá dobře. Ale stačilo by třeba dodat “neumíš s ním vycházet” a už by to vypadalo jinak, že? Tak tohle jsem měl na mysli. A že ve vztahu (dvou) lidí je trochu té taktiky a manipulace zapotřebí, tak to jako manželka musíš vědět! Třeba mužským dělá moc dobře když jsou chváleni jak jsou chytří a šikovní. Tak proč bys mu to občas neřekla, zvláště když je to potom také pravda?
Pro Zuzi:
Oceňoval jsem tvoje úsilí se prosadit u psychologa a nevzdávat to.
M.
Tak to jo, Mirku,nevypadalo to zezačátku vůbec pro mě nadějně. Byl na mě nabroušenej :o) Příčinou asi byla první “nekonfliktní” návštěva otce a syna … Z.
Zuzi,myslím na vás oba a držím palce.
Jak říkáš, člověk nesmí hodit flintu do žita.
Díky Iv, každej palec dobrej.
Turn Your face towards the Sun and all shadows will fall behind You…
Dík Teo, zkouším to ..
Já zase mívám pocit, že si na mě psycholožka “honí” triko a s chlapečkem si “jen povídá”…
Před více jak rokem jsem jezdila do Archy k psychologovi, syn odmítal. Psycholog mi často říkával, že za chování dětí můžou z 95% rodiče a stranil synovi aniž ho měl možnost poznat. Ten nový zpočátku také, ale když viděl, jak všechno slíbí a nic nedodrží, tak otočil. Ale stejně je to na chvíli, kluk nemá výdrž a vůli. já dostávala v jeho věku od táty občas řemenem :o) a stejně jsem s nimi na ten rodinný vejlet nejela :o)
zuzi…… to znám :-))). Nejseš náááhodou Beran :-)?
jsem Rak v rouše beránčím :o)))))