… Čtu Reflex. Přečtu ho většinou na jeden zátah a na co nemám v tu chvíli náladu, to dočítám, když nemám nic jiného čerstvého po ruce na čtení, při jídle. Nebo se také k tomu dokonalému dočtení celého čísla už nedostanu a časopis odkládám a už se k němu nevrátím … Dnes ráno jsem hledala v předminulém čísle, co ještě jsem nečetla a narazila na text Církev jako bonsaj. Je to rozhovor Petry Konrádové s Ludvíkem Armbrusterem (79), který téměř padesát let působil v Japonsku jako jezuitský misionář. Dnes je děkanem Pražské teologické fakulty.
Autorka říká v úvodu: Svou účast na misii bilancuje s nadhledem, humorem a pověstnou jezuitskou vzdělaností. Nemám co bych k tomu dodala. V poslední době mě málokterý rozhovor tak zaujal. Není tam totiž jen o té misii, jsou tam i obecnější názory a rozhovor doprovodily krásné fotky Petra Jedináka.
Vybrala jsem alespoň tři ukázky… jsou pravda trochu vytržené z kontextu … zuzi
Pro Japonce je náboženství cesta. Jsou jako poutníci, kteří mají kus cesty za sebou a kus před sebou. Nedovedou přehlédnout celou tu cestu ze situace, kde se nalézají, ale mají naději, že na každé zatáčce té vinoucí se cesty se objeví nová, zajímavá krajina. A to je to, co od toho očekávají.
Říká se, že najít v životě přítele je velké štěstí. Přítele si nemůžete ani naplánovat, ani koupit, ani ho získat nějakou manipulací. Přítele musíte potkat. Nemluvě o zamilování. Tím více. Potkat v životě někoho, komu jste nakonec ochotna bezpodmínečně důvěřovat, to je něco, co vás buď potká, nebo ne. Ale je to dar, dostáváte to zdarma.
Víte, co se tu za těch čtyřicet let komunismu změnilo? Lidé se naučili systematicky lhát. Za německé okupace jsme také museli lhát, abychom přežili. Tehdy se ale nedůvěřovalo hlavně těm německy mluvícím, ostatní si věřili. Dnes mám pořád dojem, že pravdu ode mne nikdo nepředpokládá. Když říká tohle, uvažují lidé, co si asi myslí? A já to těžko snáším! Také dostávám dobré rady: Když se tě někdo bude ptát, řekni mu to tak a tak. Tomu nerozumím. Řeknu mu pravdu nebo mu neřeknu nic, ale přece mu nebudu lhát! Co to ode mne očekáváte! Také se mi zdá, že lidé zesurověli. Možná jde o iluzi stáří, ale dříve k sobě byli lidé ohleduplnější. S japonskou zdvořilostí se to pak už vůbec nedá porovnat.
Ne nadarmo se říká, že Čech řekne pravdu, jen když se splete.
Mám v blízkém okolí japonskou továrnu a přicházím tak občas s Japonci do styku. Vždy mě něčím překvapí, jak odlišně reagují. Slušně, korektně a přitom mám pocit i jisté srdečnosti, jsou opravdu jiní.
Báro,já mám zase podobnou zkušenost z Rakouska. Říkala jsem si vždycky, že bych nemohla žít jinde než kde žiju … ale – mohla. Mně se zdá, že tam jsou lidé slušnější, zdvořilejší, pozornější. Je tam jiná atmosféra… ovšem je to jen můj subjektivní dojem, ale docela silný …tak nevím …
Článek si určitě přečtu, ale později,jo?
Jinak k tomu, co je psáno…
Tak jsem asi pochopila, proč si chvílemi připadám jak Marťan… tak ono se má lhát,jo? Aha, tak proto mluvím jinou řečí? Ale měnit to nehodlám…
Japonci… no, jsou jiný, to je pravda, ale doma bych to mít nechtěla. Pár mých přátel/známých si vzalo Japonky… zlatý to ženský!
zuzi,s tím žitím mám špatnou zkušenost. Chvíli (asi 5 let) jsme se motali v Horním Bavorsku a všechno bylo bezvadné, lidi slušní, ochotní, ale ve chvíli, kdy to vypadalo, že bychom se tam usadili, tak obrat o 180° a někteří byly skoro až agresivní, co bychom si to chtěli v jejich zemi dovolit (o jisté formě pohrdání ani nemluvě).
Ireno,nevím proč, ale právě tebe si nedovedu představit, že bys lhala … :o) a s tím Japoncem doma já nevím, já za sebe neručím co bude v následující vteřině, minutě a hodině atd … jsem flexibilní :o)
Báro,není nad osobní zkušenost, já to tam jen tak “hladím” po povrchu, ale cítím se tam nicméně dobře…
zuzi,no právě, on ne každý tu mojí upřímnost snese :-).
Hele, Japončíka nee. To je peklo! Ženská nesmí nic a panáček všechno… proto těm holkám naši chlapi vyhovují (středoevropané). Z našeho pohledu je to “normální” a pro ty holky je to něco jako vysněná volnost. Jít si jen tak pokecat, nesedět jen u dětí, nemuset poslouchat na slovo manžílka a celou jeho rodinu…
No, takového bych opravdu nechtěla a on mě asi také ne :o)
Záznam na asyrské destičce:Všude je plno úplatkářů a korupce. Děti nedbají příkazů svých rodičů. Kdekdo se pokouší psát knihy. Je nepochybné, že konec světa se blíží.
a Teoještě jsem neslyšela …, ale odpopvídá to tomu co nám kdysi říkal prof. Cejpek, že člověk, jeho touhy, cítění, projevy, je po staletí stejný, mění se jen kulisy …
zuzi,asi to nebude náhoda, zatrhl jsem si stejné odstavce. T.
Tosku,to je dobrá zpráva, vnitřní zpříznění na dálku je fajn :o) … mě ten rozhovor tak navnadil, že jsem si dnes zakoupila reflexovské rozhovory jaro-léto, a to jsem nechtěla!