Jak se vyrovnat s milostným rozchodem

vědecky nebo selským rozumem?

Četla jsem o víkendu v Lidovkách stať pojednávající o smrti – jak se s ní vyrovnat, a objevila jsem několik styčných bodů se situací, kdy se člověk vybabrává z milostného rozchodu: prostě – jak si nezadělat na budoucí psychický problém …

 

Máte představu co je to řízené truchlení?

To, jak se člověk vyrovnává s těžkou ztrátou, nikdy není kontinuální proces, kde by na začátku byl největší smutek a na konci bylo zapomnění. To je kolísavý proces, který jde nahoru a potom zase dolů a zase nahoru. Tento cyklus musí několikrát proběhnout, a když to neuděláme řízeně, tak to bude propukat samovolně anebo se to bude jen odtlačovat, vysvětluje psycholog Jeroným Klimeš. Když se vám stane nějaké neštěstí, ať už to je úmrtí někoho blízkého, rozvod nebo třeba autohavárie, tak vždycky máte periody, kdy vám to leze do hlavy, mozek to zpracovává a potom zase odsouvá, dělá jinou práci a zase to zpracovává. Lidé, kteří se snaží za každou cenu vytlačit takové vzpomínky, je potom mají nakonec ještě silnější, protože ty vzpomínky mají takovou sílu, kolik emocí do nich investujete.

Ano, tomu snad rozumím, nepotlačovat vzpomínky naopak je občas vyvolat a nechat je proběhnout. Emoce se časem utlumí.

Další pojem, který mě zaujal je tzv. ritualizované truchlení:

Zbytkové fantazijní pozůstatky dávají vzpomínkám energii. Proto je dobré se vzpomínkami aktivně pracovat. Právě pohřby nebo Dušičky, takové to ritualizované truchlení jednou ročně, dělají to, že zemřelé znova ,narvou do paměti a potom je zase na delší čas nechají vymizet. Že lidé na pohřbu brečí, je v pořádku. Potom se opět zklidní a třeba právě na Dušičky si to zase připomenou a zopakují. – říká Jeroným Klimeš.

No, zde bych měla s aplikací potíže. Opravdu netuším, jak zvolit termín aktivního ritualizovaného truchlení, aby to opravdu zabralo? Na Dušičky? Nebo na výročí rozchodu nebo snad prvního sblížení? Musím to promyslet. A aktivně vyzkoušet, co nejvíce zabírá.

Dalším důležitým termínem je synchronizované truchlení:

Je opravdu dobré synchronizovat smutek, aby všichni smutnili naráz. Pokud jeden opláče smrt příbuzného v roce 2007 a druhý ho má oplakávat v roce 2009, tak se minou v emoci. Vám bude hrozně špatně a budete se koukat na člověka, který je hrozně spokojený, kouká se na vás a říká: Co je? Tak dělej něco! A naopak až on potom bude brečet, tak vy mu budete říkat: Vzmuž se, vždyť už je to dávno! Proto je dobré, když tím smutkem prochází celá komunita společně, vysvětluje opět Jeroným Klimeš.

Tak tohle je velmi zajímavé. Komunita truchlících … doma tu komunitu nevybuduji, ale možná by stálo zato sjednotit se. Alespoň v regionu a vytvořit skupinu pro synchronizované truchlení. Možná by se v tom dalo i podnikat?! A soutěžit v sestavách!

 

Ano, to je tedy vědecký přístup a pak máme ještě druhou možnost – jít na to selským rozumem.

Zde se objevila blogerka Irena, žena osmýkaná životem (která z nás ale není?), dívající se na svět reálně. Bez růžových brýlí. Zamyslela se, a v této souvislosti si vzpomněla na praktický příklad ze života:

"Náš rodinný přítel, který je věčně sám, protože jde do vztahu naplno, a pak když to nevyjde, je jak vymačkanej citron, mi volal minulý týden. Byli jsme spolu tak půl roku zpět, na obědě. Máme takovou domluvu, že když bude v depce, dá vědět a zajdem někam… Ujely mi u něj nervy. Nekřičela jsem, nezdvihala ukazovák… jen si začala svůj monolog, ať si to přebere… Bylo to nějak takhle:
Proč se pořád hrabat v tom, že je sám. Ať zaměstná mozek, tělo a soustředí se na to, co je na špatném to dobré… Ať zavolá známým, bývalým spolužákům a snaži se být užitečný a nemyslí na svý trápení. Rád cestuje a chodí… tak proč se nepodívat na místa vandrů z mládí, zajet na koncert a snažit se brát život tak jak je. Asi nám hold nebylo dáno a ten náš parťák do života se zřejmě narodil na jiným konci světa a teprve šetří na cestu do Čech, aby ná s objevil… No, hodně jsem toho ze sebe vysypala . Protože se známe 20let, věděl, že nemusí odpovídat…
Hele, a on minulý týden volal. Naprosto v pohodě vyprávěl, jak hlídal známým děti, aby si po letech mohli zajít do kina, jak jezdí na osadu za lidma stejný krevní skupiny a jak znovu začal hrát v kapele na kytaru… Otázka "A co ženský?" ze mě vypadla úplně samozřejmě, protože mi připadal jako čerstvě zamilovanej. O to víc mě překvapila odpověď, že je pořád sám.
Říkal, že mě poslechl… a ono to funguje. Že přišel na to, že nemá cenu tlačit na pilu, že není potřeba pořád někoho hledat, že je čas i na to být sám a připravovat se na to až se objeví ta pravá… a že ona se objeví, třeba v domově důchodců, ale do té doby je třeba být užitečný…

Přiznám se, že je mi bližší druhá varianta. Ireniny rady, které sice nebyly určeny mně, mi nedaly několik dní pokoj. Občas jsem si na ně nejen řízeně vzpomněla, ale také mi samy opakovaně přicházely na mysl, a já vážně zvažovala možnost zařídit se podle nich. Hlavním impulzem mi však byly sobotní Bolkoviny a jazzový skladatel a trumpetista Jaromír Hnilička, který se tam objevil jako host zpěváka Ládi Kerndla. Pan Jaromír Hnilička slavil 75. narozeniny. Krásný muž, vyrovnaný, klidný, vzpřímený postoj, milý výraz ve tváři. Pohoda. A před 3 měsíci se oženil…. A to bylo to pošťouchnutí! a pak také ta píseň, co tam zazněla ….. hodně dlouho jsem ji neslyšlea ….od té doby mi zní v hlavě a pouštím si ji z You Tube. Ale jen někdy, aby se mi nezevšedněla – tak nějak řízeně :o)… zuzi

 

e-mail přetištěn se svolením Ireny

v