se zuzi
V neděli jsem byla dobrovolně vyvezena kus cesty za město, odkud jsem se mínila dostat zase zpět domů… no, něco podobného jako Jeníček s Mařenkou v Perníkové chaloupce. Já měla ale bloudění ulehčené. Tu nejpodstatnější část cesty jsem absolvovala podél jedné řeky, a v místě, kde jsem se s ní musela rozloučit, tak tam jsem zpáteční cestu již dobře znala.
Putování s nádechem romantiky mě vedlo pěšinou podél peřejnatého říčního toku s balvany, sevřeného, tu více tu méně, zalesněnými skalnatými stráněmi. Cesta se zdá zprvu snadno schůdná, ale přestože procházíme v jistém smyslu kulturní krajinou (řeku protínají brody a vždy na jedné straně vede vozová cesta – na řece totiž stávaly mlýny), místy nás bude provázet i takřka lehký horolezecký terén a příkrost skal, spadajících do řeky, vynese nejednou cestu, vedoucí těsně podél řeky, až k hornímu okraji zalesněného svahu.
Jako zde … za chvíli budu nahoře a o řece, dole proudící, budu jenom tušit.
Protože je málo vody, tahle legrace pozbývá smyslu. Přiznávám – zde jsem podešla !
Průběžně podél celého toku zaznamenávám staré kamenné zídky zpevňující terén podél řeky, okraje cest, před sesunem. Tyto zídky jsou znamením, že cesty sloužily svému účelu, byly používány. Dnes se již v mnohých případech jeví jen jako stopy upomínající působení člověka v krajině a praktický smysl nemají. Jsou jenom krásné. Ta zachovalá zídka na fotce ale doprovází vodní náhon k mlýnu. Jeho budova je opravena, majitel zde nyní místo mouky vyrábí svíčky.
Přebrodila jsem řeku a musela jsem se jít na ten náhon podívat. Krása, vodní cesta zatím funguje …
A cesta mě zavedla až ke starému kamennému mostku.
Pohledem doleva se ujišťuji… ještě stojí!
Kousek po silnici, pak v oblouku zatáčky doleva. A jdu opět okrajem lesa, vysoko nad řekou. Později se napojuji na polní cestu, z které zatočím doleva do lesa a scházím dolů k řece, k lomu pod hradem. Opuštěnému. Zatím.
A zítra nebloguji. Zuzi
(putovala jsem povodím řeky Krounky a hrad se jmenuje Rychmburk. Není pro veřejnost přístupný, je zde umístěno "otevřené" zařízení pro "odléčené" pacienty psychiatrie, kteří potřebují přesto hospitalizaci)
Pěkná trasa, vydatné terénní překážky, taky by mě bolely nohy :-). T.
Ty mi říkej……že hezky fotím :-))
Moc pěkná procházka.
to jsem potřebovala…sešly se mi tu dva nejkrásnější avatary na bloguje… to je pohlazení …
Tosk: Věřím, tvoje doména je přece běh, případně, jak jsem četla, indiánský běh …
Armin: Děkuji, tvé fotky měly atmosféru, vyzařoval z nich klid a pohoda, byly vyvážené, jinak bych mlčela :o)…
zuzi, fakt super fotky, kdyby ty moje vypadaly alespoň zčásti jako ty tvoje, budu šťastná jak blecha 😀
ještěrko, to chce fotit a porovnávat podobné záběry a mít na fotce nějaké téma, něco nápadného, co upoutá na první pohled, a hlavně ty detaily. A to je celé??? jen tak ve zkratce. Ani já nejsem dokonalá fotografka, a tak pro jistotu jeden záběr cvakám z více různých pozic a pak vyberu ten nej. Kdo se vyzná, ví to dopředu, já ještě moc ne… a děkuju :o) … a další krásný avatar!
jj, tak to většinou dělám taky, když je čas, že jeden záběr cvakám víckrát a pak vybírám.. blbý je, když ani jedna fotka třeba klidně i z deseti prostě není dobrá 🙂
Zuzi,procházka musela být opravdu hodně romantická. Fotky jsou krásné a ta první je úžasná!
Iv,děkuji za pochvalu, procházka je fajn, ale někdy je mi samotné smutno :o(
hm, tak to jsme se tam málem mohli srazit 🙂
já bych tě poznala pouze podle zadku v cyklistických gatích a musel bys ho na mne vystrčit – jako na té fotce s radarem… (a kdoví jestli?)