Co se může stát v neděli&

…

Svátečný dny světit??? Já světím teď paradoxně dny všední, tedy světím je i prací … zní to blbě, co? Vysvětlím. Syn je na intru a já jsem práce neschopná, takže doma. A tak si to užívám, a i když pracuju, tak si to užívám, protože není spěch a mohu pracovat pomalu a mohu si vybírat co te´d a co potom a vůbec … nastaly krásné slunečné dny, a tak si to užívám na zahradě… Dělám o dřevě. Dělám si klacejky na zimu, na podpal.

Kamarád mi ořezal stromy a keře a všechno nepatřičné, co ke mně zasahovalo od sousedů,  a já si teď sedím na slunci (dnes dokonce nehoře bez … trika … jak to pálilo) a nůžkami si střihám větve na rozměr a olupuji z nich lupení a co je na pilu a sekeru, tak nechávám nějakýmu muskýmu, co se tady objeví. A pak přijde víkend a přijede syn a je po pohodě… tentokrát definitivně. Je totiž odejit z internátu (kromě dalších lahůdek ve škole…),  a nevíme kam s ním, protože mají všude plno. Jen ne dojíždět … takže ta havlovská blbá nálada. No a navíc praní a vaření, ale nejvíc ta věčná starost, aby mladej také něco dělal … aby se hejbal a přispěl ke společné věci… Takže v pátek vyfasoval rýč a měl zrýt a vyplevelit do neděle záhon… ach jo, stihl půlku … No, nic … já jsem v neděli udělala neodkladné doma – ale zůstává tam vlastně všechno v chaosu, protože se chystám to zkrámoval pěkně v klidu, až zase odjede do školy…  a  mezitím než odjede zase já hned na zahradu. Klacejky a také dělám o jahodách…. Syn odjíždí, kamarád ještě zůstává –  dosekává na špalku větve, já koukám s rukama za zády a do toho zvonek a kdo je za vraty???? Neuhodli byste… Můj virtuálníL., s kterým jsme zase zadobře a jeví snahu býti nejen virtuální, ale i něco VÍCE…  zatím jen v e-mailech, ale nyní je i tady osobně a neohlášen!!! Přijíždí po půl roce s višněmi v čokoládě do té nedělní anarchie. Tady se prostě nesvětí. Červené vytahané tepláky, vybledlé triko s výstřihem, co mi spadá na jednom rameni až  lokti. Ale! Mám z dopoledne nové červené melírky a jsem namalovaná. Tak to je tak napůl… princezna Koloběžka …  Kamarád vidí konkurenci, tak přepouští špalek čerstvé síle, startuje prskolet a vyráží k domovu  a já jdu vařit kafe a převléknout se, protože pojedeme na výlet. Do Ležáků. S mým vytouženým virtuálním teď skutečným opravdickým El. El mně otvírá dveře do svého autíčka, na které je tak pyšný a které kamarád ohodnotil jako pohřební … Ležáky … přestože je to místo tragické, dýchá tam na mě mír a pohoda a to zvláště teď na jaře, kdy všechno kvete. Čas milenců, ale my jen poctivě obcházíme všechno co je zde k vidění a kromě toho, že mi jednou podal ruku a jednou mě snesl z vysoké obruby půdorysu původního mlýna, tak žádné doteky. A já bych si dala říci, kdyby mě vzal za ruku, nene… Pak jedeme se podívat zase někam jinam, na naši původní chatičku, která se prodala a už tedy naše není a já tam nebyla snad 15 let … a pak už je skoro tma a my se zastavujeme na panoramatické vyhlídce a El mi ukazuje rybník, kde si umyl nohy než přijel za mnou a ukazuje mi své autíčko, které je vyrobeno z hliníku a je celé nýtované kromě přední kapoty. A já musím poklepávat a poslouchat, jak se ty zvuky liší a osahávat nýty… a pak už jedeme zase domů a už nic nechce, tak si ale ještě povídáme. Pak se atmosféra poněkud zdůvěrní a za dvě hoďky už odjíždí domů. Ani nevím jak dojel, protože spolu nekomunikujeme telefonem, nýbrž jen e-mailem. Dnes mi napsal, že ukrutně zabloudil… No, a tak se vracím oklikou k předchozímu článku. Dotek štěstěny nebo pohlazení štěstí (výraz Vojtěcha Plachého) … četla jsem odpoledne na zahradě rozhovor v Týdeníku Rozhlas č. 15/2007 s Květou Fialovou. Maminka jí říkala – bylo to v období kdy měla bláznivé nápady – : POZOR! Něco si budeš přát a ono se ti to opravdu splní! Tak , že by se mi to také splnilo??? 4 měsíce jsme byli od sebe. Po té aférce s jeho narozeninami a odmítnutým náramkem …  no, já už to ale neberu tak ukrutně vážně, ale jen jako ten dotek štěstí. Co je dnes je dnes a zítra, pozítří, za měsíc… nebudu se trápit a  budu si to užívat po douškách. nebo taky nebudu. Kdoví??? Zuzi