… konec seriálu
Do operace jsem si psala takový docela malý deníček, ale po už jsem na to neměla myšlenky. Čas mi vůbec neutíkal…. Hlavně už jsem skoro nemohla ležet, jak mě brala záda a klouby … ano, pohyb je život. Život je pohyb…. Nikdy takové problémy nemám, poprvé a naposledy loni zde po operaci. Takže jsem začala usilovně cvičit a chodit, alespoň po chodbě, když bylo venku chladněji. Pomáhalo to. Také jsem se přitahovala v posteli k hrazdičce, to mělo docela dobrý účinek na bederní část páteře, ta zlobila nejvíc. Jen neležet …
Ale ve čtvrtek jsem měla celý den slabou horečku, tak jsem nakonec stejně polehávala, nebylo mi nejlépe. Až večer jsem se usebrala. Během dne jsme vedly hovory se svou spolupacientkou. Na čtení jsem neměla náladu. Takže Murakamiho vezu domů nedotčeného. Večer jsem se rozhodla vybojovat pro tu moji paní V. Ordinaci v růžové zahradě, abych ji udělala radost. Želela, že u televize sedí příznivci seriálu Rodinná pouta nebo jak se to nyní jmenuje. Nevím vůbec o co jde, nesleduji tyhle záležitosti, protože je to známka úpadku dobrého vkusu. Tolik rychlokvašených seriálů … Anebo jsem předpojatá? Někdo by mohl namítnout, že to je jako když někdo odmítá zelnou polévku a nikdy ji ani neochutnal… ale já viděla náhodou upoutávky a to je můj argument.
Stejně jako jsem se tak trochu nekompromisně :o) postarala o vypnutí rádia v pokoji postupuji i v tomto případě. Velmi slušně, ale naléhavě žádám o večerní Růžovou. Přidává se ke mně jedna nesmělá mladice a je hotovo. Telefonuje se domů, aby se nahrávalo na video. Odcházím s dobrou zprávou na pokoj
a paní V. je ráda a já jsem ráda, že je ona ráda.
Kavky staví hnízdo před našimi okny – zřejmě s ohledem na možnost okamžitého ošetření …
Není zbytí, musím večer na televizi s ní. Absolvovala jsem poprvé skoro celý díl seriálu a nepřestávám se divit, co na tom ti diváci mají. Vůbec mě to nebere, zvláště herec Rychlý jako lékař působí velmi poťouchle … No, nic, o jednoho diváka více nebo méně … to v té mase nehraje roli. Snad ten seriál vyhrál nějakou cenu diváků. Je to tedy seriál seriálů … Ufffff!
A v pátek domů … jedu sanitkou okružní jízdu až někam za Nasavrky do ladné vesničky Jaroslav. Přestože jsem si sedla dopředu k řidiči, ještě ve městě mě z jeho stylu jízdy začala bolet hlava. Někdo prostě jezdí jak prase….
A z toho všeho vyplývá, že i pobyt v nemocnici může být příjemná záležitost. No řekněte, nepobavilo by vás třeba, kdyby vás sestřička při výměně obvazu na chodidle nepolechtala ? A to jen jedna z perliček … všechno se neříká … zuzi
�
�
�
Fotoseriál z nemocničního parku
