Ty starosti…

… nedají spát …

Nemohu spát… šla jsem si dříve lehnout, byla jsem vymačkaná jako citrón. Několikrát jsme si volali s dcerou a pak i ona telefonovala se synem. Nemám nikoho jiného, kdo by mě v té věci, přesvědčit syna o NĚČEM,  konkrétně podpořil, pomohl. Před hodinou jsem se probudila a nespím, uvažuji co dál. Také jsem si uvědomila, že i já mám takové podobné utajené sklony ulevovat si a odkládat jisté nepříjemné a ne tak snadné záležitosti na pozdější dobu, mnohdy až na hranici snesitelnosti a  tolerance zainteresovaných…, a možná bych mohla o tom synovi říci, o mých bolavých místech. A  společně bychom se mohli pokusit s tím bojovat, vlastně sami se sebou … projevit pevnou vůli, důslednost a schopnost třeba i drobné každodenní práce, která nese ovoce až za delší čas. Jdu v těchto chvílích do sebe a není to nic příjemného, musela jsem si vzít dva IBUPROFENY, protože mi z toho přemýšlení natvrdo začala bolet hlava … a musím do zítřka připravit nějaké návrhy řešení. Mám syna ráda a nechci aby se opět stěhoval k otci. Prostě to nejde z několika důvodů. V tom neladném prostředí, obtížném zachovávání hygieny a věcí s tím spojených  a vůbec … manželův příklad fungování v životě by to podle mě ničemu nepřispěl. Myslím si, že syn hledá opět chybu v někom jiném. Nezříkám se zodpovědnosti za ten stav, ale také ze synovy strany očekávám pochopení a zamyšlení a poznání, že za něho nikdo jiný než on jeho záležitosti nevyřeší, musí zapnout a něco změnit a nejedná se o nárazovou akci, ale o to vypěstovat si návyk na pravidelnou dávku práce. A starostlivosti. Zodpovědnosti. Přijde mi opravdu, že by mu ta PP poradna pomohla, stále je jako beran a není schopen protrhnout slupku vlastních představ a objevit souvislosti, nevidím snahu podívat se na věc jiným pohledem než stále jen tím omezeným… svým,. Problém je v tom, že poradnu odmítá a chce se přestěhovat, protože prý jsem jiná než dřív a nerozumíme si. Ale proboha, proč nezačít s tím udělat něco se sebou a pak až mi to dokáže se třeba přestěhovat. Chybí mi stále u něho kritický pohled na sebe. Uvědomění si, že nemůže žít v jednom domě s mámou a využívat jí. Musí se také podílet na té drobné práci, život přeci není jen o tom stahovat celé dny hudbu nebo koukat na televizi … život je i zodpovědnost k sobě a ke svým blízkým… ach jo… jak ho přesvědčit…, když nemá vůli věnovat pozornost tomu co bych mu chtěla sdělit. Přece už mu koudel za zadkem hořela jednou, není to tak dávno. Jeho vysvědčení a podnínka na intru. Slíbil , že se změní. A je to stále stejné. Další kule ze stejných předmětů a porušení podmínky z jeho strany…. Vidím takový obrázek, dvě kocábky na rozbouřeném  moři … a přece to není beznadějné, vnější okolnosti nám jsou příznivé, stačí jen CHTÍT. Převzít zodpovědnost sám za sebe a moc se s tím nemazlit …

… Dcera se mi řekla pro útěchu do telefonu jedno neznámé české přísloví … Nenachčiješ proti větru… . ale já mám dojem, že to budu muset alespoň zkusit … :o) zuzi