…
Jak jsme dopadli? Syn dostal poslední šanci, měl totiž podmínku (alkohol) a porušil opět pravidla. Samé stížnosti, ale všechno co o něm vím. O jeho nátuře a flegmatičnosti a nesoustředěnosti. Neučí se, nenosí pomůcky a chybu hledá u všech jen ne u sebe. Protože dostal ještě možnost, podepsala jsem určité podmínky. Nebyla jsem proti. Možnost použití detekčních trubiček na dechové zkoušky a návštěvy psychologické poradny. Syn se na mojí žádost podstatné části jednání zúčastnil. Měl vyučování, ale ještě chtěl se mnou mluvit než odjedu. Myslela jsem bláhově, že mi chce něco slíbit nebo se omluvit. Pouze a jen ale chtěl 80.- Kč, někomu dluží. Před chvílí volal, že už v tom má jasno. Nechce se mnou bydlet, protože mu nevěřím a poslední roky se jen hádáme. A do poradny nepůjde. Nechci to zde rozebírat, protože by to byl jednostranný pohled, ale začínám rezignovat. Žiju celý život s pocitem, že rozumně domluvit se dá skoro s každým, a také to tak je… skoro … Zuzi
Zuzi,vždyť víš, děti stejně jednou odejdou za vlastním štěstím, u někoho je to dříve, u někoho později. Těžko se s tím smiřuje, ale třeba je to to nejlepší, co pro svého syna můžeš udělat. Až zestárne a zmoudří, tak třeba pochopí. Myslím,že důležité je, aby naše děti věděly, že je máme rádi(rády) za všech okolností a třeba i když “zlobí”. Iv
Iv, děkuji, ozvu se ti.