Paralela

…

Právě teď došlo na text, malou část textu, který jsem zde už dávno chtěla zmínit. Zaujal mne, protože, jak jinak – vyjadřuje mé pocity. Ale stále jsem hledala souvislost nebo nějaký oslí můstek … jak sem ten textík zamontovat … teď to mám… něco mne nakoplo a rázem jsem si na ten zapomenutý, ale v podvědomí vždy připravený, článek vzpomněla. Je starý, z Reflexu 46/2005 , ale stále platný. Své pocity líčí můj pocitový favorit Martin Dostál…

Citace:

JAK SE MÁ

Martin Dostál, režisér a ředitel východočeské galerie Pardubice

Otázka, jak se máš?, mě vždycky zarazí. Jednak okamžitě zkoumám, odkud se bere ten dotěrný zájem, jednak neznám nikdy správnou odpověď. Bude to tím, že se mám pokaždé jak koktejl, ovšemže ale nevím z jakých ingrediencí.

K tomu dodávám … otázka, jak se máš, mě zarazí jen někdy. Podle toho kdo se mě ptá. Je několik možností jak já tu otázku vnímám.

Vím, že my, kdo se máme vzájemně rádi, rádi se vidíme, tuto otázku klademe tak nějak automaticky, přirozeně, třeba  jako úvod dalšího rozhovoru. Já sama se tak ptám a je mi v podstatě jedno, co mi bude odpovězeno, je to prostě něco jako Dobrý den, radostné očekávání milého hlasu, vycházím v ústrety a jako žíznivý na poušti, obrazně řečeno, čekám na odezvu – pramen živé vody. Tak se třeba vídám s paní B., ona mně vyká, já jí tykám (jen tak pro představu). Ačkoli mohou nastat situace, že se uvidíme každý den, podáváme si pokaždé ruce, pohladíme se, zdravíme se i dotykem. A máme obě ze setkání radost, opakujeme si, že budeme mít hezký den, že jsme se viděli… zdá se vám to směšné, dětinské? …. a přesto je to skutečné a prožívané. Pak se třeba takhle mohu vídat  s dcerou, s dávnými kamarády, přáteli a také to beru jako samozřejmý začátek hovoru – hovorový obrat. I když vlastně mě to fakt zajímá, jak se mají …

Ostatně, kdysi jsem kdesi četla, že tuto frázi u některých národů, snad horských? pokud mě paměť neklame, opravdu používají jako pozdrav. Snad proto, že potkat se v řídce osídlené oblasti je pokaždé vhodnou příležitostí k výměně informací …

A pak je ten druhý případ. To cítím, že se mě někdo ptá doopravdy s tím vtíravým zájmem. Tak na tuhle otázku opravdu těžko hledám odpověď. Odpovědnou a věrnou odpověď. Vnímám to úplně stejně jako MD, a tak odpovídám velmi často co mě v tu chvíli právě napadne a obvykle velmi neurčitě. Není mi to moc příjemné … a nechci se třeba ani příliš svěřovat.

Pozdravy jsou hezká věc … u dcery v horách, v Rakousku, se míjející poutníci zdraví: Pozdrav pánbu (Grüss Gott), ale u nás to v lese nefunguje. Dokonce si člověk přijde mnohdy jako blbec … loni o dovolené jsem to ale udělala, je to ovšem sebevražedné!!!… Proti nám, já a syn, šla za sebou trojka: manžel, manželka, děda. Manželé v mém věku. Procházíme kolem sebe a já hlasitě a zřetelně zdravím Dobrý den. Nic?! Tak jsem okamžitě stejně nahlas zabučela. A taky nic. Ani nezabučeli … tak asi jsem ta kráva byla jen já … Syn na mě zíral a cítila jsem, jak v jeho očích stoupám až někam hodně vysoko. Bohužel ten jeho obdiv k mé ztřeštěné odvaze trval pouze asi dva dny. Mezitím to také vyzkoušel, ovšem na podivném cyklistovi, který jel z kopce… tak to trochu neplatilo, což, ale na první pokus stejně dobrý, ne?

Ale k té paralele… už jsem si vyzkoušela na Mirkovi, jaké to je, když vás čte kamarád, který vlastně o vás nic neví, o vašem vnitřním světě. O tom jsem ostatně psala. Vlastně to tak v konci trochu chápu jako příležitost, aby mne poznal… Pak také vím, jaké to je, když vás čte spousta neznámých, pro mne cizích lidí, a přestože přečtou celý váš blog a nekomentují – jejich zájem mě vlastně těší. A pak se stane, že máte opodstatněný pocit, že vás čte někdo z vaší fyzické blízkosti… komu se nesvěřujete a koho s dotěrným zájmem zajímá jak se máte. Tak to se mi stalo dvakrát a naposledy právě včera a dnes. Ale i na to si lze zvyknout. A mimochodem … zrušila jsem nedávno domluvu s dcerou;  řekla jsem jí, že sem … může. Styděla jsem se před ní trochu, ale překonala jsem ten ostych.

Rozumíte mi, prosím? To je jen ale fráze  :o) nečekám odpověď … Zuzi

… Ještě bych promluvila o jedné alternativě – čte vás virtuální přítel/přítelkyně z bloguje. To je moc příjemné a naopak třeba chvilinku zamrzí, když se dlouho neozve, neobjeví. A také bych se chtěla tím pádem omluvit, když se chovám třeba nějak podobně. Člověk mívá chvíle, kdy nemá vždy náladu na ledacos, ale stále jste přesto se mnou, … vy víte … beru to oboustranně normálně … není nic mrzutějšího než se do něčeho nutit z musu … a to dokáže znechutit časem i velmi pevný vztah… tak vás dnes všechny zde líbám na obě tváře fííííííííííííííííííííííííííííííííí. Cítíte to? Zuzi