Dobrou …

… je mi zima …

Už dlouho jsem nikde nebyla. Myslím na nějaké kultuře. Jsem zazděná v městečku a nebýt minulou sobotu výletu do Hypenovy!,už bych se snad od té židle neodlepila!  Práce, nakoupit domů… Dvakrát za sebou to teď nevyšlo. V neděli jsme chtěly jet s Miladou do divadla. Mělo to pro mne být překvapení, ona už to prý viděla 3x, no a já teď nevím ani o co jsem přišla, nezeptala jsem se. A včera jsem ji přemlouvala zase já  na Oldřicha Janotu se sborem. Ale byla po nemoci poprvé v práci a neměla čas. Tak jsem zase doma. Do Slatiňan bych sice dojela, ale jak zpátky v noci???  Nemám auto. A nejsem sama. Dnes jsem si dala chvilku práce a hledala jsem nějaké informace o Františku Skálovi ml., výtvarníkovi. Zalíbila se mi jeho nová dětská knížka o Cílkovi, a tak jsem se chtěla o něm něco dozvědět. A dozvěděla. Nemá auto, televizi, ani mobil a ani počítač. Myslím, že bychom se spolu shodli. Ale počítač bych na něm vymručela, určitě jo, mám charisma  :o), …  příliš jsem si na něho zvykla. Hlavně na tyhle deníčky. Nepřijdu si tak osamělá, a vítám možnost zanechávat zde pravidelně své stopy. Ve skutečném životě je to spíš nárazové … a náhodilé. Kromě dcery nemám důvěrného člověka, když jsem teď přišla o toho, co pohrdl mým dárkem k narozeninám… A dcera přijede na návštěvu až někdy v létě, nepojedeme-li za ní tentokrát my. Stýská se mi po ní. Je radost, jen když si můžeme zavolat a prohodit pár slov. Včera mi řekla, že jsme z jednoho vrhu… tak prý není divu, že jsme stejné. Praštěné milovnice života a také blažené samoty. Přírody, chození v lese a nákupů v sekáči. A pak ten vnitřní svět … no, jak říká, z jednoho vrhu … vlastně, mohla bych sem vysadit její fotku. Sebe a syna jsem zde už ukázala … i když … ani jedna fotka nebyla tak docela normální   :o).

A tak dobrou, je mi tu u počítače zima, protože se mi nechtělo zatopit…

Ještě snad pár cizích myšlenek … četla jsem tohle:

�                 Setkají-li se dva, jejichž vnitřní svět se blíží jeden druhému, žádná síla nemůže tuto stejnorodost zmařit. Pouze dočasně vzdálit, utlumit, aby se třeba po letech rozhořela ohněm ještě silnějším… (Ladislav Hrazdílek, Psahlavci 6/ročník 1)

Co na to říci … čtu to s docela velkou hořkostí a skepsí a mám pocit, že už je na všechno pozdě. Ale jsou i jiné radosti, ovšem … náhražkové   :o(

�                 Inspirace může ústit z lásky, ale podle mého soudu to není správný začátek. Každý koho potkám, s kým se blíže seznámím, má na mne vliv. Kladný, záporný, k někomu zůstávám netečný. Aby mě někdo inspiroval, potřebuji především shodnost základních myšlenek, životních postojů. K tomu přistupuje však něco, co není z mé pozice právě nejskromnější, totiž jednoduše řečeno, aby se mi dotyčný líbil. Nemyslím tím  žádný ideál. Jde o osobitost člověka, kouzlo osobnosti.

Lidé si často myslí, že takové to něco objevili při prvním nebo druhém shledání. Neřku-li v kanafasu. Ale to je jen nádech poznání a zpravidla pouhé okouzlení, kterému každý rád podléhá, ale pro mne nemá význam. Nevytvoří hodnoty trvalejšího charakteru.

Lidé si nerozebírají pojmy a jednají obvykle slepě a instinktivně. Ale když někdo má přirozený vliv na druhého člověka, inspiruje ho. Neznamená to, že dotyčný sedne a píše verše, ale třeba s daleko větším elánem zryje zahrádku nebo vyveze žumpu. A z toho vzniká láska. A je předpoklad, že bude mít trvalejší působení. A takoví šťastlivci se nemusejí vidět každý den, ba ani týden. Ale jen pomyšlení jednoho na druhého je krásné …(Ladislav Hrazdílek, Psahlavci 6/ročník 1)

Zuzi

Fotka ofocená z firemních novin, mám sice i její lepší fotku, ale tam je zase v legrační ušance se sekáče, vypadá jak sibiřská komsomolka… byla to fotka jen pro nás…