Mluví mi z duše&

…Hledáte odpověď na vaše otázky??? Nemusíte dlouze přemýšlet. Již to za vás učinili jiní. Všechna moudrost světa již byla odhalena a popsána. Ano, a najdete ji v knihách!

 Neumím se zcela přesně vyjádřit, popsat své vnitřní pocity, vysvětlit se, zobecnit … stále tápám a život je pro mne ustavičnou hádankou a překvapením … , proto mě baví hledat a nacházet v tom obrovském skladu nebo smetišti? literatury střípky mých nálad, vjemů, zkušeností, zážitků, pocitů, které vysvětluje za mne někdo jiný a já se v jeho popisech či reflexích poznávám. Prostě někdo povolanější to vystihne za mne lépe než já sama za sebe. A já už s tím vymýšlením nemám práci…. :o) a mohu se věnovat tomu co mi jde lépe :o)

Již jednou jsem zde citovala Martina Dostála – líčil velmi zaujatě a zdařile, jak poznává či vlastně co mu pomáhá vyznat se v té soudobé přemíře výtvarného umění a vyhodnotit kvalitu. Charakterizoval exaktně svoje niterné pocity, city.  Není to vůbec snadné. Popíšeš člověka, krajinu, předmět, ale vyjádřit slovně pocit na to každý nemá! A vůbec, už jen porozumět tomu vytrysklému pocitu… je asi věda. Dá li se to tak říci … porozumět?…

Martin Dostál byl tehdy ředitelem pardubické galerie. Nyní už není. V Reflexu 5/2007 je již MD uváděn jako režisér a kurátor a má zde svou občasnou rubriku Detaily Martina Dostála. V Reflexu 7/2007, příloze Ex pak představuje své menu ART.

Ale ponechme stranou nepodstatné, ráda bych zde částečně citovala MD v jeho Detailech, kde zase tak krásně popisuje na příkladě výtvarníka Jiřího Davida (jen velmi velmi okrajově – pamatujete asi jeho svítící hadici ve tvaru srdce nad Hradem a v Reflexu mě kdysi zaujala odvážná fotka jeho fialového penisu – no vizuální umění se tomu říká … nebo vizuální scéna, to je výraz MD) pohnutky umělecké tvorby a aplikuje tuto teorii na život, no je to o zamilovanosti, o té permanentní zamilovanosti, o permanentním pocitu štěstí, který také já  pozitivně vnímám jako stálý životní katalyzátor.

Jiří David o sobě povídá, že musí být neustále ve stavu velmi blízkém zamilovanosti. Taková citová excitace mu jediná dává nárok skutečně tvořit umělecká díla, tedy nejen recyklovat dosažené. Zamilovanost Jiřího Davida (týká se výhradně umění), jistě s sebou přináší své propady a nálady, hledá a pomíjí, nutká a zdržuje, sráží i pozvedá, svazuje i rozvazuje, laská i zabíjí, křídlo i kotva, pouto i paprsek, růže i dráp až do konce, abych citoval klasika pomíjejícnosti života a laskatele lásky Jaroslava Seiferta.

Myslím, že recyklovat se nemá ani v umění, ani v životě. Má-li se ovšem riskovat až na práh smrti a riziko pádu, je otázka, kterou ani básník, ani malíř, ani já nikdy nezodpovíme. Tedy, co se týká života, nezodpovíme, přidržíme-li se však umění, toho umění, které má svou skrytou krásu v hledání smyslu existence. V tomto umění se má zacházet až na pokraj propasti. Je v tom jistě notná dávka lyričnosti, melancholie, smutku i romantičnosti, tedy něčeho, co se čas od času, ale vytrvale vytýká českému umění a přístupu k němu. Ale v Čechách je osobní prožitek sebejistou výhodou a specifickou předností, držme se ho tedy stůj co stůj. …………………..

Bílá, šedá, okrová, Davidovy obrazy jsou obvazy, zašedlé a zarezlé na našich ranách, protože se už dávno bojíme pod ně podívat, zda náhodou nejsme bezbolestně zdraví. A prázdní jako umění bez zamilovanosti, jako život bez prožitku."

Zdroj:  http://reflex.cz/Clanek26214.html

Zuzi