Dnes poprvé

:o)

Ve středu mám kratší den … tak to říkám a znamená to, že pracuji jen do tří hodin – na rozdíl od úterý a čtvrtku. To mám dlouhý den – až do šesti večer. Jsem ráda – už se stmívá trochu později a mohu být déle venku. Je jarně a nestudí to na ruce. Jsem o hodně živější. A mohu se trochu začít vrtat v hlíně, dobývat ze záhonů žabinec a bršlici kozí nohu a stříhat suché výhony z podzimka, ořezávat větve, no a dokončit konečně sbírání ořechů. Kamarád se mi v zimě smál – pamatuji si to … šli jsme zasněženou zahradou dozadu ke kůlně pro dřevo a on upřel pohled do koruny ořechu. Říká: Podívej co jich tam ještě máš, to není konec… a já jsem mu z legrace odsekla…. Nemáš se tam co koukat, já se tam taky nedívám, já to prostě už nechci vidět – nic tam není a basta (já vím, že to není správný přístup, fakt…  :o)) Bydlím zde asi 10 let a takovou úrodu nepamatuji. Urodilo se jich nečekaně moc, ale, potvory, byly na úkor množství malé, no né jako lískové, to trochu větčejší … bylo s tím tolik práce než jsem je všechny vyloupala pro Brňáky. Sama jsem měla v mrazáku ještě 2 sklenice namletých z loňska, to mi na cukroví stačilo…

A na jeho prorocká slova došlo. Dva větry to spravily a  zase jich byl plnej trávník. Těch ořechů. A nejen z mého stromu. Mám také dva sousedy se dvěma ořešáky na hranici pozemků. Tak si dovedete představit, co toho zas bylo … Já se s tím ale už nepářu. Pohrabu, dám na lopatu a šup s tím za plot – však je to jejich. Ty své mi bohatě stačí…

Dnes už jsem nemohla doma vydržet. Jsem zvyklá žít na zahradě pokud to počasí dovolí a dnes poprvé jsem byla až do tmy venku. Dokončila jsem konečně sběr ořechů a zatopila jsem s nimi. Už se začínají po zimě otvírat a budou zanedlouho klíčit. Ty od souseda vzadu mi padají na kompost a tam se mi pro ně nechce. Mají příznivé podmínky, a tak mi vždy během roku vyroste na kupě kompostu tak okolo 30 malých sazeniček. Nepotřebujete někdo? Já nevím co s tím. Myslivci nad tím ohrnují nos. Prý takhle kaštany …

Velký koš plný ořechů, vzácný snímek – už je jich jen polovina. Zbytek skončil pod kotlem. Koš dvouušák je spravovaný, kdoví po kom je. Nevyhazuji některé staré věci, když mohou ještě sloužit, a ten koš je vlastně pořád hezký. Stejně jako letitý opukový ložený plot a obyčejná dřevěná lavička – prkno na dvou kůlech. Mám ráda prosté užitečné věci. Mají duši.

Vždy po zimě, když sleze sníh, objevím na zahradě stopy po mrtvých ptácích – zbytky oškubaného peří. Těch ohnisek je někdy více. Letos jsem ale objevila jen jedno. Nahoře u maliníku. Myslím si, že to mají na svědomí toulavé kočky, které přecházejí pravidelně přes naší zahradu dál do území opuštěných a neudržovaných sadů. Ale jista si  tím nejsem.

Broskev … zase mi přes zimu uschla. Nenapučela. Už druhá, a asi také poslední. Experiment skončil. To třešeň se chytila hned napoprvé. Sázíte-li třešeň, musíte mít v dosahu cca 20-50 metrů jinou. Prý kvůli opylování a následné úrodě. Jistím to na obou stranách. Zprava i zleva mají sousedé třešňové štěpy. Tak možná letos už pár třešní zčervená???  Rozhodně dám vědět, ale sním je sama. Třešně mám z ovoce nejraději. Křupky. Pořádně veliké, tvrdé a nezralé. A tohle křupka je. Tedy věřím a doufám. Zuzi.