obyčejná lidská slušnost…
Včera přijel syn z internátu. Mají týden prázdnin. Jsem ráda sama, ale když je dům o malinko více zabydlený, atmosféra je úplně jiná. Nemusí se komunikovat – stačí i přítomnost blízké osoby v jiné místnosti a celý dům … zvlídní, vnitřně se proteplí. Samota je mi příjemná, ale atmosfericky trochu tíživá – prázdná, takové vakuum. Tak to vnímám. A přece prožívám rozporné pocity před příjezdem syna na víkend, teď na prázdniny. Pokaždé si říkám optimisticky klid děvče, zvládneš to, vždyť s ním nemusíš vůbec mluvit a víkend proběhne v relativní pohodě, ale copak to jde? Nejde. Přece musí dělat něco jiného než jen sedět u PC a stahovat hudbu, musí si vybalit špinavé prádlo, měl by se alespoň částečně podílet na chodu domácnosti, pomoci s chlapskými pracemi a uklidit si po sobě, umýt si svůj hrneček a talíř od oběda, naučit se, občas dojít nakoupit. Je obtížné donutit ho k akci, přesto tak činím. Neupozorňuji jednou nebo dvakrát, klidně i desetkrát, než se pohne zadkem a s něčím pomůže. Lze s ním jednat jen velmi opatrně a v rukavičkách, protože je velmi výbušný a hulvátský až vulgární. Než mu něco vytknu, dobře si to rozmyslím. Máme za sebou etapu, kdy jsem se opravdu snažila ho vychovávat a měla představu, že by se měl ke mně chovat s úctou a porozuměním, pochopením. Nezná význam pojmu úcta k matce. Nechci zabíhat do podrobností, směřují do oblasti domácího násilí. Myslím fyzického. Nechci se k tomu vracet. Pokoušela jsem se dříve problém našeho soužití řešit s odbornou pomocí, ale k psychologovi v Arše jsem jezdila jen já, syn odmítl, že on to nepotřebuje. Začala jsem se k němu chovat vlídně, vlastně se stále o to snažím, ale nelze se k tomu tyranovi takhle chovat věčně, musí mít nějaké povinnosti a nemohu v zájmu klidu v rodině přehlížet jeho životní styl – zdráhám se použít ta dvě slova, která k tomu sedí, t.a p., nejsou to slova hrubá, jen jemná přirovnání z říše zvířat… Dnes jsem se přistihla, že když mu odpovídám, koktám … směšné… nedovedu čelit jeho nelogickým hrubostem pro hrubost … ponižuje mne, že se ke mně takhle chová … začnu-li argumentovat, řve a překřikuje mne jako pavián. Neumím a ani nemám zájem mu v tomhle sekundovat, to je tak akorát na silný stres a migrénu. Dnes přišel se zajímavým nápadem… že prý bude dojíždět, prý to vyjde finančně lépe… no, aťsi, nebudu to počítat a raději se stokrát uskrovním … :o). Zuzi.
(promiňte, zatemovala jsem komentáře)
